Z(A)TRACENÁ DUŠE

XXII. (22. díl)

Druhý den ráno se konečně začal cítit o něco lépe. Už když se probudil, měl chuť vstát z postele, což bylo jasné znamení, že se věci obracejí k lepšímu. Zůstal však ještě chvíli ležet. Odplata za včerejších pár minut vyproštění ze spárů chmurných myšlenek na sebe nenechala dlouho čekat. Už v noci pociťoval horkost a teď se k tomu přidala i naprostá ztuhlost a nepříjemná tupá bolest. Snažil se pod dekou sval masírovat, ale nepřinášelo mu to žádnou úlevu. To jsi teda frajer, pomyslel si. Ale když na sobě nedáš nic znát, projde to. Vždycky, teda skoro vždycky, to prošlo. Navíc se to dneska i docela hodí, za chvíli je na programu další ECT a stejně pak strávíš většinu dne v posteli. To dáš, to dáš! Hlavně se z toho nepodělej.

„Dobré ráno Davide, jak je vám?" zeptal se profesor Hauzer, když bez ohlášení vstoupil do místnosti.

„Jde to," odvětil a rychle vytáhl ruku z pod deky, kde si ještě stále masíroval rozpíchaný sval.

„Cítíte se lépe než včera?"

„Dalo by se říct."

„Ale hitparáda to ještě není, že?"

„No tak to rozhodně ne."

„Myslíte, že bychom si mohli dnes odpoledne pohovořit? Vím, za chvíli máte naplánován zákrok, může se stát, že vám opět nebude dobře ..."

Pokrčil rameny. Nechtělo se mu, ale věděl, že pokud bude jen trochu v kondici, sezení se nevyhne. Předpokládal, že z něj Hauzer bude chtít vytáhnout detaily k Praze. Příjemné to tedy nebylo, ale že by to zrovna musel vidět jako nějaké velké trauma, které je potřeba zpracovat, to tedy rozhodně ne. Jsou asi i horší věci v životě než to, že někomu seberou papíry. Třeba to, co ho za chvíli opět čeká. Už si ani nepamatoval, po kolikáté bude ECT podstupovat. Přehled ztratil už dávno. Z původního plánu moc nezůstalo a jestli teď budou chtít přidávat nebo ubírat, čert ví. Však oni si sami řeknou, kdy budou mít dost. Hlavně ať už je to co nejrychleji za ním a on se může vrátit domů.

Sestra se dostavila přesně na čas. Ještě než se objevila, nenápadně trénoval normální chůzi. O kameře u stropu moc dobře věděl, takže se snažil předstírat, že se neustále pro něco vrací do koupelny. Noha bolela jako ďas, ale shledal, že když se posnaží, nikdo nic nepozná.

Posadil se na lůžko a rozhlédl se kolem sebe. I když se pokaždé snažil nevnímat okolí a úkonem proplout bez toho, aby o něm příliš přemýšlel, stejně spoustu těch obličejů už poznával. Pořád jedni a ti samí lidé. Stojí tu i Hauzer. Setkali se pohledem. Hauzer jen pokýval hlavou na znamení, aby zde jeho přítomnost neřešil. Pro mne za mne, ať si ... pomyslel si a položil se. Sestra mu připevnila elektrody na spánky a začala rozepínat patenty nátělníku. Ohnal se a její ruku odstrčil. Patenty ještě zvládne sám! Následně se, jako už pokolikáté, nepřítomně zahleděl do rohu místnosti a přál si nebýt. Už jen pár okamžiků a za malou chvilku nebude o ničem vědět. Jen vydržet, neřešit a nepřepínat ... Pocítil, jak mu někdo natahuje paži a jehla pomalu prostupuje kůží. Ve stejném okamžiku mu do úst začaly pronikat cizí prsty a na zuby připevňovaly chránítko chrupu. Hlavně neřešit a nepřepínat, opakoval si stále dokola ...

„Davide, probuďte se, no tak," poplácával jej po tváři Hauzer.

Zachrul se a zavrtěl hlavou. Ještě ne, ještě chvíli ne. Ať mu ten krásný sen o Mery neberou. Zdálo se mu, že jsou spolu tam na tom kopci kousek od Labe, objímá ji a ona ho nekonečně dlouho líbá. Dává mu jasně najevo, že on je pro ni ten jediný, koho ve svém životě chce a potřebuje ...

„Davide, no tak, vstáváme," pociťoval dál čísi ruku.

Na kratičkou chvíli otevřel oči.

„Hmmm," zamumlal a znovu přivřel víčka. Jen ať u něj ještě chvíli zůstane, ať ho dál líbá a on ji drží v náručí. Ať ho neopouští a je s ním, ať už je navždycky s ním!

„Davide, haló, probouzíme se ..."

„Ne, nechoď ještě ..."

„No tak, otevřete oči."

„Co? Jo?"

„No sláva. Dneska jste si na tom prospaní dal obzvlášť záležet."

Rozhlédl se zmateně kolem sebe. Až po chvilce pochopil, že o Mery se mu jenom zdálo a nepříjemnou realitou zůstává dospávací pokoj kroměřížské nemocnice. Škoda.