Z(A)TRACENÁ DUŠE

VII. (7. díl)

V sobotu dopoledne vyzvedl Mery přesně tak, jak se domluvili. Na jednu stranu nemohla dospat, přece jenom je to po dlouhé době poprvé, co budou s Davidem opět sami spolu, ale na tu druhou měla obavy z toho, co od dnešního dne může vůbec čekat. Nesdělil jí víc než to, že do Prahy pojedou. Jestli navštíví anebo nenavštíví otce, to netuší. Netuší ani, jestli se budou vracet dnes anebo až zítra. Pro jistotu si do kabelky vzala i odličovadlo a krabičku na kontaktní čočky.

Začátek cesty byl poněkud rozpačitý. David mlčel a plně se věnoval řízení. Sám nevěděl, jak zapříst hovor. Až u Lovosic konečně našel téma.

„Ty kopce tady ... Vidíš, jak jsou krásný? Mám to tu rád. Dřív jsem tady hodně jezdil na kole, ale už jsem tu dlouho nebyl."

„Aha, tak ten velocipéd u tebe na balkoně není jenom dekorace?"

„Občas se projedu. V létě je to fajn. Sednout na kolo a nemuset na nic myslet. V Praze to moc nešlo, ale tady jo."

„To já na sportování moc nejsem. Ještě tak jóga anebo piláty, ale na kole jsem neseděla už snad sto let."

„Fakt? Tak to já tě jednou vezmu s sebou, ať tomu přijdeš na chuť."

„Jo jo a na desátým kilometru vypustím duši."

„Neboj, budu mít pumpičku," zavtipkoval a poklepal ji po koleni.

„Decentně. Pár kilometrů, ať si zvykneš. Jakmile se ti otlačí zadek, půjde to samo, neboj. A můžeš si pořídit i speciální cyklistický kalhoty s gelem. To se pak sedí i jede líp."

"No já nevím, jsem na sporty fakt dost nešika."

„To dáš, neboj. Se mnou to dáš," povzbudil ji a tentokrát jeho ruka na jejím koleni zůstala o maličkou chvíli déle. Do okamžiku, než si uvědomil, jestli činí správně.

„Promiň," omluvil se a položil ruku zpět na volant.

„To je dobrý," odvětila a položila tu svou na jeho koleno.

On ji však okamžitě sundal a vrátil tam, kam patří.

„Dělám něco špatně?" znejistěla Mery.

„Co? Ne nic. Dobrý. Nech to."

Ty mi teda dáváš, prevíte, pomyslela si a odvrátila hlavu. Dál už jen pozorovala okolní krajinu a neodvažovala se na Davida ani podívat. To teda bude sobota! Že já kráva blbá se tak snažím ...

„Tak tady je," pronesl zastřeným hlasem a položil na hrob vázu s květinami, které po rychlém obědě pořídili u krematoria.

„Byla krásná, tvoje máma."

„Jo, to byla. Krásná a hodná," odvětil a popotáhl.

„Měl's ji rád?" zeptala se a chytila jej kolem pasu. Teď nebo nikdy, pomyslela si.

Kupodivu ji nesetřásl.

„Jo, měl. Kdyby ji neutrápil, tak tu ještě mohla být."

„Myslíš tvýho tátu?"

„A koho jinýho? Podívej, jakej sem donesl pugét. Omluvenka tisícšestsetdva á la profesor Hofbauer. Čím víc jsme vidět, tím víc se počítáme. Bože jak já tyhlety jeho gesta nenávidím!"

„To je mi líto," řekla. Nic jiného ji v tu chvíli nenapadlo. Věděla, že vztah Davida s otcem není optimální, ale že hraničí až s nenávistí, to netušila.

„Víš co je na tom nejhorší?" zeptal se a ani nečekal na odpověď.

„Na povrchu perfektní rodinka. Vzor celýmu okolí. Dokonalost sama. Jen nikdo nevěděl, co se dělo za zavřenýma dveřma. Jak nás tou svou touhou po dokonalosti oba mučil. Jak muselo být všechno podle lajny, kterou on namaloval pravítkem někam na zeď. Každý vybočení znamenalo svatou válku se vším všudy. Máma ani nemohla chodit do práce. Jen aby on měl doma všechno perfektní a zařízený. A taky aby měl dokonalýho syna. Jó na synáčkovi on si zakládal převelice. Dokonalý otec, dokonalý syn, rodinná firma. Metoda cukru a biče, hlavně teda toho biče. Kolikrát jsem před ním musel utýct ven. Jinak by mne nejspíš zabil. A myslíš, že mne pak hledal? Že se zajímal o to, kde jsem? Ani náhodou. Co by to bylo za ostudu, kdyby haranta významného profesora Hofbauera museli hledat policajti, protože utekl z domova? Vždycky věděl, že se vrátím; jít stejně nebylo kam. A pak mi dal o to víc. Vůbec ho nezajímalo, kdo jsem, co bych chtěl a hlavně jak se cejtím. Šlo mu jen o výsledky, výsledky a výsledky. Bezmeznou dokonalost a oddanost systému. Na gymplu ještě přitúroval. Někdy ve třeťáku jsem začal flákat školu, už mi bylo úplně jedno, co a jestli nějaký zítra vůbec bude. Všechno mi bylo ukradený. Tak mne nechal úředně oštemplovat a začal mne sám medikovat. Každý ráno injekci plnou svinstva. Prej pro moje dobro, abych se jako cejtil líp. Pak už jsem měl v noci i strach spát, protože jsem věděl, že ráno zase přijde a bude rychlejší. Jen tak mne dokázal mít pod svou kontrolou."

„Davide, to je hrozný, co mi tu teď říkáš," zděsila se.

„Kde byla máma? Proč ti nepomohla? Nebo někdo z okolí? Rodiny? Ve škole? Vždyť to přece nemohlo zůstat bez povšimnutí, do háje."

„Já nevim. Když už se to nedalo, vždycky mě dal zavřít do Bohnic. Pak jsem se vrátil a on začal nanovo. A byl ještě tvrdší. Vlastně nemám na tu dobu ani moc konkrétních vzpomínek. Ono je to asi tak i lepší," ukončil svůj monolog a pootočil vázu na hrobě.

„Nevím, proč ti to teď tady říkám, stejně to nikdy nemůžeš pochopit. Ppromiň."

Mery uchopila jeho ruce a vložila je do svých dlaní. Snažila se zachytit jeho pohled, aby mu dala najevo, že s ním cítí, ale David nepřestal uhýbat.

Neměl jí to říkat. Zase dal jednou volný průtok svým emocím a teď tady před ním stojí někdo, kdo za nic nemůže, a stejně na něm ulpěl kus jeho životních sraček.

„Promiň, zapomeň na to. Je to můj a jeho problém. Jednou se to možná nějak spraví. Snad."

„Je to sice hrozný, ale já ..." Mery už větu nedokončila, protože je vyrušilo náhlé zavolání.

„Davide, Mery, jste to vy?"

Spatřili, že se k nim blíží Bíba s Jiřím.

„No nazdar!" hlesl David a rychle se Mery pustil.

„Přijel jsi za mámou?" zeptal se místo pozdravu Jiří, aby v nastalé situaci nějak překlenul trapné ticho. Mery by tu opravdu nečekal a David vypadá pořádně vyplašeně.

„Taky vás Karel pozval na oběd?" zeptala se Bíba a přidala do vázy čerstvé květiny.

„Silně se obávám, že bych vám tuhle významnou společenskou událost zkazil. Nejdeme nikam," procedil David mezi zuby.

„Ale Davídku, táta by byl rád, kdybys přišel."

„Já vím teto. Prvních pět minut a pak by to byla tisíckrát omletá písnička. Už v týdnu jsem mu řekl, že nemám zájem. Přijel jsem za mámou, ne za ním. Nemáme si co říct."

Bíba jej mlčky pohladila po ramenu.

„Myslím, že půjdeme," řekl David a rozloučil se.

„Ahoj," odpověděli Jiří a Bíba současně.

„Tak na viděnou," dodala ještě Mery a následovala Davida k východu.

„Viděl jsi to? David a Mery?"

"Jo Bíbo, cesty lidských osudů jsou holt nevyzpytatelný."

„To sis v práci vůbec ničeho nevšimnul?"

„A víš že ani ne? Měl jsem za to, že chodí s Alešem Nývltem."