Z(A)TRACENÁ DUŠE

XX. (20. díl)

Otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Poznával skříň, noční stolek i záclonu. Při všem tom srabu na jednu stranu vlastně docela štěstí - dali mu zpět jeho pokoj. Představa osobního prostoru nuceně sdíleného s někým jiným ho nikdy nenaplňovala bůh ví jakým nadšením. A v téhle situaci by to neocenil tuplem. Otočil se na bok a volnou ruku si přetáhl deku přes hlavu. Do té druhé měl opět zavedenou infuzi. Ani se nesnažil zjistit, co mu kape do žíly. V této chvíli stejně neměl energii na to, aby to nějak výrazně zkoumal. Vlastně mu to bylo úplně jedno. Ať si dělají co chtějí, jen ať mu dají pokoj. Nikdo ať nic nechce a nikdo ať se na nic neptá. Ještě pořád se cítil pod psa. Svíravá bolest na hrudi neustupovala, nátělník, ve kterém ho včera v noci uložili do postele, byl propocený. Uslyšel vrznutí dveří.

„Dobré ráno Davide. Jak vám je?"

Mlčel.

„Davide, vím, že jste vzhůru, komunikujte se mnou, prosím."

„Běžte pryč," vzmohl se na chabou obranu. Ucítil, jak z něj profesor Hauzer stahuje deku a začal se s ním o ní přetahovat.

„Ale no tak, přece nejsme ve školce!"

Popadl alespoň polštář a zabořil do něj obličej. Špatně se to hájí pozice, když se člověku do cesty motají hadičky ...

„Davide, nebojte se, dýchejte zhluboka, zkuste se alespoň trochu uvolnit."

Zalapal po dechu. Polštář přece jen nebyl ten nejlepší nápad.

Hauzer mu vrátil přikrývku a přisedl si na okraj postele. David se k němu otočil zády a upřel zrak do béžového závěsu.

„Jak vám je?"

„Běžte pryč!"

„Můžete mi svými slovy popsat, co se změnilo od včerejšího rána? Četl jsem policejní zprávu, svou verzi příběhu mi povyprávěl i Jiří. Ten vás mimochodem pozdravuje. Dnes ráno odjel zpět do Rubavy. Teď bych chtěl ovšem slyšet, jak jste celou situaci vnímal vy."

David i nadále mlčel a dál hypnotizoval onen kus látky.

„Nechcete o tom zatím mluvit?"

„Ne!"

„Dobře, tak budu pokračovat já ... Reakce, která vás postihla, nebývá neobvyklá. V podstatě ..."

„Ušetřete mne teorie, mám načteno," přerušil jej podrážděně. Ať ten ten svůj monolog zkrátí a konečně vypadne. Chce být sám. Ze všeho nejméně teď  vedle sebe potřebuje člověka , který jej bude poučovat o chemických reakcích mozku.

„Takže krátce a stručně. Několik dnů si vás tu necháme. Minimálně do okamžiku, než ustoupí depresivní fáze. S tím, že budeme pokračovat v ECT podle zrychleného schématu, přidáme povinné skupinové aktivity, KBT, tedy kam až to půjde a budete ochotný spolupracovat, a, to vám bohužel sděluji velice nerad, za těchto okolností není možné, abyste sám opouštěl areál léčebny. Vzhledem ke včerejšímu incidentu jsme zvažovali i umístění na uzavřené oddělení, ale jelikož jste zde dobrovolně a poměrně dobře spolupracujete, máte možnost zůstat tady. Tak si to ničím nepokažte."

Znovu si přetáhl deku přes hlavu. Ať už proboha živýho táhne pryč!

„Za půl hodiny je oběd. Po poledním klidu máte nástup na skupinovou aktivitu. Napsal jsem vás na práci v zahradě, hlaste se u Jany. Pobyt na čerstvém vzduchu vám teď prospěje. A být vámi, tak si pospíším a před obědem se ještě osprchuji. Je mi trapné to říkat, ale je to víc než potřeba. Pošlu vám sem sestru, aby vám odpojila infuzi a pomohla s ostatním."

Když za Hauzerem zapadly dveře, skopal deku k nohám, posadil se a vytáhl kanylu. Vpich na malou chvíli přitiskl prstem. Dobrý, už neteče. Svlékl si triko a přičuchl k němu. Nezdálo se mu, že by nějak extra zavánělo. Pokrčil rameny a hodil jej na zem. Stejný proces zopakoval i s ostatními věcmi, které měl na sobě. Nakopal oblečení na hromádku a opřel se o židli. Jak má proboha v tomhletom stavu jít křepčit někde po zahradě? Copak je ten Hauzer normální?

Někdo zaklepal na dveře. Než stačil cokoliv říct anebo popadnout ručník, stála v pokoji sestra.

„Promiňte, nevěděla jsem ...," zrudla a odvrátila pohled.

David mávl rukou, ať se neomlouvá. Nahý odešel do koupelny.

„Nechte, prosím vás, otevřené dveře."

Znovu mávl rukou na znamení nezájmu a pustil vodu. Vkročil do sprchy a přivřel oči. Vlažné krůpěje mu smáčely vlasy, stékaly mu po ramenou až ke konečkům prstů a pak ještě dál. Cítil, jak se mu uvolňuje šíje. Konečně mohl pohnout až dosud zatuhlým krkem. Po povolených svalech následovalo uvolnění nahromaděných emocí. Svezl se do rohu sprchového koutu a polykal slzy. Jak včera mohl udělat tak kapitální blbost? Nahrát úplně primitivně otci do karet? Kdyby byl býval vydržel, mohl teď být doma v Rubavě, ležet ve své vlastní posteli a prostě čekat, až bude po všem. Jenomže místo domova se tu teď bude muset rozkládat jako leporelo a dál ze sebe dělat pokusné morče.

„Jste v pořádku?"

Všiml si, že před ním stojí vyděšená sestra.

„Mohla byste mi podat ručník?" zašeptal.

Když už tu za každou cenu musí být, tak ať má pocit, že k něčemu je.