Z(A)TRACENÁ DUŠE

XXX. (30. díl)

„Tak kam to bude dneska, paní vrchní?"

„Včera navečer jsem se tu byla projít a našla jsem jeden pěknej rybník. Myslím, že by se ti tam líbilo. Klidný tichý místečko jen kousek ze městem."

„Takovej trochu mezi polema a s pidiostrůvkem pro kačeny?"

„Jo, přesně ten. Ty už jsi tam byl?" podivila se.

David její otázku přešel mlčením. Kdyby tušila, kolik času se právě u tohoto rybníka naseděl a kolik jeho kroměřížských myšlenek na ni je s tímhle místem spojeno ... Odhadla jej úplně přesně. Sem se během svých vycházek pokaždé vracel.

„No tak dem."

Všimla si, že si opět strčil ruce do kapes. Dobře, když nechce, nechce. Není to osobní. Potřebuje teď svůj vlastní prostor. Jen mu ho dát, nestresovat ho ...

Sotva opustili zástavbu, vyhledal její blízkost sám.

Cítila, že jeho dlaň už není tak studená a zpocená, jako byla včera. Nově vzniklou situaci nijak nekomentovala. Jen mu stiskla prsty na znamení, že jí tento stav vyhovuje.

„Chceš na slunce nebo do stínu?" zeptala se.

„Nechám to na tobě, mně je to celkem jedno."

„Viděla jsem jedno takový pěkný místo, ale asi tam teď bude docela pražit."

„Tak se mrkneme a uvidíme, jo?" Byl zvědavý, co upoutalo její pozornost. Protože jestli se jí líbilo tam, kde se líbilo i jemu ...

„Co říkáš tomuhle?"

„Jo, dobrý," řekl a pousmál se. Kristova noho! Vsadil by se, že to tady posledně takhle zválel on. Kdybys ty tak holka věděla ...

„Takže dobrý?"

„Jo, vždyť říkám, dobrý."

Posadili se do trávy. David utrhl stéblo lipnice a začal jej stáčet do kolečka. Povšimla si toho, že opět znejistěl. Klid, jen klid, nech to na něm, opakovala si stále dokola ... Jenomže už tu sedí čtvrt hodiny a on pořád nic. Koleček už stočil nejméně deset, za chvíli by si z nich mohl začít stavět Velký vůz. Ach bože Davide! Hni se už konečně z místa prosím tě! Kdybych mohla, tak tě tady teď svalím do trávy a budeš jenom můj. Ale co s tebou, když nechceš? Když nemůžeš? - opravila svou myšlenku.

„Není ti v tý vestě teplo?" zeptala, aby nějak změnila situaci.

„Trochu jo," připustil.

„No tak se svlíkni."

Povytáhl paži z rukávu a s pokrčením ramen ji ukázal Mery.

„Kvůli tomuhle?"

„Jo, kvůli tomuhle. Vypadám jak nějaká smažka. Nemůžu takhle chodit po ulici."

„Davi, vždyť jsme tu sami a já vím, jak to je. Tak se v tom přece zbytečně nepař."

„Já nevim. Nechci ti tím kazit estetickej zážitek z návštěvy rybníka."

„Ale jdi ty zážitku."

Po krátkém přemýšlení si přetáhl vestu přes hlavu a položil ji vedle sebe do trávy.

„Mohla bych si na ni sednout prosím tě?" požádala jej. „Tráva a bílý kalhoty to zrovna nejde moc dohromady."

„Jo tak to's měla říct, že ji potřebuješ. To bych ti ji dal hned."

„Já ji zase tak nutně nepotřebuju. Jen, když ji teď nepotřebuješ ty, ráda bych ji využila."

„Jasně, v pohodě. Zvedni se," řekl a vestu pod ni rozložil.

„By se teď hodila deka, co?"

„Jo, to teda jo. Píšu si pro příště."

„Mery, já doufám, že tady žádný další příště nebude. Už potřebuju domů. Do práce. Je to tu celý tak nějak na levačku. Jsem čím dál tím víc hotovej," přiznal a dál se díval na hladinu rybníka.

„Hauzer říkal, že děláš pokroky," odvážila se nakousnout nenakousnutelné.

„Jo, Hauzer říkal ... On toho namluví hodně. O čem ses s ním včera vlastně bavila, že tě to pak tak rozhodilo?"

„O tobě."

„Hm, bych si nedomyslel. Nechceš být konkrétnější?"

„Teď ani ne. Už je to dobrý, neřeš to. Já se občas vytočím kvůli pitomině."

„Tak úplná pitomina to asi nebyla, když ..."

„Už je to v pohodě, neboj."

„Fakt?" zeptal se nedůvěřivě.

Mery zrozpačitěla. Právě teď by mu měla zavřít ústa polibkem. Kdyby to udělala, ujistila by jej, že je mezi nimi všechno v pořádku a David by získal další kousek jistoty, kterou se u ní teď tak křečovitě snaží najít.

„Miluju tě," řekla v naději, že v jejím ujištění najde, co hledá, a opět proti pravidlům jej začala jemně hladit po modřinaté paži.

David se k ní otočil, vzal onu ruku, která se dotýkala jeho těla a položil ji beze slova zpět do jejího klína. Nemohla si nevšimnout zoufalství v jeho očích.

Seděl v trávě vedle Mery a zmocňovala se jej panika. Ještě chvilku a nejspíš začne hyperventilovat. Stejně jako včera ji právě teď poslal do háje. Přesně ve chvíli, kdy se mu snažila hodit záchranné lano, pokoušela se jej ujistit, že tu pro něj je a může s ní počítat. Ženská, co toho vydrží hodně, ale určitě ne všechno. Připadal si jako ten největší babral pod sluncem. Kretén, který si neváží toho, co má. Kdyby byl býval do sebe lupnul tu Hauzerovu piluli, nic z toho by se v této chvíli nemuselo stát. 0.5 mg chemie mu teď mohlo velice slušně zachránit zadek.

„Mery?" zeptal se nejistě po dlouhém a jemu trapném mlčení.

„Ano?"

„Mimimiluju tě ... I když vvím, že to teď tak nevypadá."

„Davi, dej si čas," řekla a otočila se k němu. „Hauzer říkal, že se to časem srovná."

„Hauzer říkal ..."

„Co bys teď chtěl? Chceš být raději sám? Jestli chceš být raději sám, tak ..."