Z(A)TRACENÁ DUŠE

LXXXVII. (87. díl)

Ráno jej musela probudit sestra. Samotnému se mu to nepovedlo. Podíval se na telefon. Půl osmé. Síla. Prospal skoro dvanáct hodin. Odpočatý se však necítí. Pořád je malátný a spát by mohl ještě déle. Kdyby mu to dovolili. Ale nedovolí.
„Dobré ráno, pozdravil jej Hauzer."
Kývl na pozdrav.
„Jak vám je?"
„Jako kdyby mě vzali pytlem přes hlavu, tak mi je," odpověděl nevrle.
„Tak se pojďte připravit. Pak se ještě prospíte."

Posadil se na lůžko a sundal si vestu. Sestra se pro ni natáhla a přehodila ji přes židli.
Do místnosti vstoupila Kristýna. Co ta tady chce, sakra?
„Dobré ráno, pozdravila."
Nechápavě se na ni podíval.
Přistoupila k němu a naznačila, aby se položil.
„Davide, vy víte, co se teď bude dít. Víte, že jsem tu já a je tu i profesor Hauzer. Víte, co vás čeká a víte, že nikdo nebude dělat věci proti vaší vůli. Udělejte si pohodlí a položte si ruku na břicho."
„Tu, prosím, ne, tu budu potřebovat," zareagovala ošetřovatelka.
„Dobře, položte si na břicho tu druhou. Pravou natáhněte. Sestra vám za okamžik napíchne žílu. Trochu vám přidrží paži. Víte, že se vás dotkne, víte, že to trochu zabolí. Pojďte, budeme počítat spolu ... Nádech dva, tři, čtyři, pět, zadržte dva, tři a výdech dva, tři, čtyři pět. Zadržte, dva, tři, a znovu, dva, tři, čtyři, pět, raz, dva, tři, raz, dva, tři, čtyři, pět, raz, dva, tři, a znovu dva, tři, čtyři, pět, raz, dva, tři, raz, dva, tři, čtyři, pět, raz, dva tři ..."
Dala sestře znamení, aby Davidovi zavedla kanylu. Někdo mu začal na tělo přilepovat elektrody. Snažil se tomu nevěnovat pozornost. Poslouchal Kristýnin hlas a díval se přesně do míst, kam se dívá vždycky. Do toho rohu, kde by už dávno měla být vykoukaná díra.
„Jsme připraveni," uslyšel někde v dáli.
„Davide, můžeme začít?" zeptal se Hauzer.
Kývl na souhlas.

„Díky Kristo. Ještě nikdy mi do toho nešel takhle uvolněný."
„Vůbec nemáš zač. Když už jsem tady, ráda pomůžu."
„Tak jo. Jdeme na to."
Přistoupila k Davidovi a začala mu stahovat kalhoty.
„Stehna má čistý, zbytek noh taky, podbřišek i břicho v pořádku. Boky čistý. Hrudník v pořádku. Paže v pořádku, zápěstí taky v pořádku, nic mezi prsty. Ústní dutina čistá, jazyk bez zjevných poškození. Pojď, pomož mi ho otočit. Jo, takhle, dobrý."
Jejich pohled spočinul na Davidových zádech.
„No. To je teda něco," poznamenal Hauzer. „Nehty?"
Kristýna se ještě jednou podívala na Davidovy prsty.
„Nehty ne, podívej jak je má krátký. Tímhle by se nikdy takhle nezdrápal."
„Tak co teda?"
„Něco ostrýho. Čím si to udělal posledně?"
„Nůžkami z manikúry. Ale to neškrábal, to bodal a trhal."
„On u sebe má nůžky?" zděsila se.
„Samozřejmě, že ne. Dostal se k nim během dovolenky."
„Něco jinýho ostrýho, co má po ruce?"
„Nic mě nenapadá, jsme opatrní. S tímhle jsem ale nepočítal."
„Má to čerstvý. Odhaduju, že ze včerejška nebo z noci. Kdy si to mohl udělat?"
„Přes den byl více méně pořád pod dozorem. Po večeři chtěl ještě jít na chvíli ven, prý mu nebylo dobře. Zdena mu to odklepla."
„Takže vlastní pojetí náročnýho dne?"
„Ty jsi odborník přes automutilaci. Já nevím ... Včera večer na schůzi jsme všichni měli pocit, že ty myšlenky nemá. Navíc jsem s ním měl sezení i já sám. Potřeboval jsem mu nabrat krev na glykémii a dost urputně se tomu bránil."
„Nechtěl do sebe nechat píchnout?"
„Ne."
„Tak že by z jehel přešel na něco jinýho?" přemýšlela nahlas.
„Netuším. Ale ta jeho úzkostná reakce měla spíš do činění s tím, že měl nízkej cukr a necítil se dobře. Pak mu brali ještě krev na krevní obraz a to už šlo bez problémů. A dokonce na interně."
„Co? Tys' ho dostal na internu?"
„Jo. Potřeboval jsem kvůli dnešku i nový EKG."
„To tam s tebou šel? Jak se ti to povedlo?"
„Taky jsem koukal. Měl flashbacky, který si nedovedl vysvětlit, ale zvládnul to."
„No já padnu."
„Tak než padneš ..., co s tímhle?"
„Vyfoť to a dáme mu to do karty. Až bude vhodná chvíle, pořeš to s ním. Ty nůžky ti tenkrát přiznal sám od sebe, že?"
„Jo, ty jo. Mám s ním dohodu, že když by se v tomhle směru cokoliv mělo dít, budu o tom vědět."
„Ale o tomhle jsi nevěděl."
„Ne, o tomhle ne. O tomhle opravdu ne. Ale řekni mi - ty by ses dokázala zdrápat na takových místech?"
„Pokud je hypermobilní, tak si tam dosáhne. Ale záda? Jestli potřebuje cítit bolest ... není to to nejvhodnější místo."
„Ale zase není vidět. Zrovna tak jako ty nohy."
„Ne to ne. Teoreticky by se měl soustředit na ně. Zkus si o tom s ním opatrně promluvit. Budeme ho muset fakt bedlivěji hlídat. Tohleto nevypadá ani trochu dobře."
„Souhlasím," řekl, stáhl Davidovi tričko a opět jej položil.
„Začneme budit," rozhodl.