Z(A)TRACENÁ DUŠE

XI. (11. díl)

Ráno jej probudilo zaklepání na dveře.

„Dobrý den Davide, jak vám je?" zeptal se profesor Hauzer.

Pokrčil rameny na znamení, že není nic, co by mu v tuto chvíli mohl sdělit.

„Cítíte se dobře?"

Pokýval hlavou. Až teď si všiml, že má ve hřbetu ruky i nadále zavedenou kanylu a nad postelí visí sáček s fyziologickým roztokem.

„Udělalo se vám špatně z narkózy. Tohle jsme vám dali na zlepšení kondice."

Snažil se rozvzpomenout na včerejší večer.

„Sestra vám za chvíli přinese snídani. Obyčejně snídáme všichni společně, ale dnes jsme vás nechali prospat. Potřeboval jste to. Až vám to dokape a najíte se, máte osobní volno. Je návštěvní den a nemáme na programu žádné společné aktivity."

Opět pokýval hlavou na znamení, že rozumí.

Po snídani se převlékl do tepláků a vyšel ven do zahrady. Prohlídka areálu mu netrvala dlouho. Když zjistil, že venku si zábavu nenajde, vrátil se zpátky do pokoje a zapnul počítač. Z práce ho vytrhla až sestra, která přišla sdělit, že je čas oběda. Mlčky snědl přidělenou porci a opět se vrátil ke čtení.

Na nedělní dopoledne si vyžádal vycházku. Věděl, že se při návratu do nemocnice bude opět muset podrobit nepříjemné osobní prohlídce, ale touha po svobodě byla v tu chvíli větší. Rozběhl se ulicí a za malou chvíli měl město za zády. Běžel krajem a shazoval ze sebe každou minutu uplynulých dnů. Potřeboval by kopec, něco, co by jej vybičovalo k ještě většímu výkonu, něco, co by jej dohnalo až na hranici fyzických možností. Zdejší krajina však nebyla v tomto ohledu příliš vstřícná. I tak byl ale rád, že se může alespoň na chvíli od všeho odpoutat a zmizet.

"Vy jste nám tu snad chytal srnce," pronesl pobaveně sanitář, který přišel otevřít dveře.

David si místo odpovědi svlékl tričko a otřel si jím zpocený obličej a týl. Následoval zřízence do přijímací místnosti. Mlčky stáhl kalhoty a rozpřáhl ruce.

„To dnes nebude potřeba," pravila sestra a podala mu nádobku na moč. Na vedlejší toaletě ji naplnil a opět beze slova ji položil na okraj umyvadla.

„Ještě krev."

Nastavil předloktí a odvrátil hlavu od jehly, napichující jeho žílu. Věděl, že celý proces je jen součástí nastaveného systému a neprobíhá z něčího plezíru. Těch pár hodin svobody mu za tuhle otravnou proceduru stálo.

Když pro něj přišla sestra, stál ještě pod sprchou. Vlastně si musel přiznat, že mu docela vyhovuje, že se teď několik hodin vyspí. Sice s chemií v hlavě, ale nebylo by od věci, kdyby se mu ve snu opět zjevila Mery. Dnes ráno mu od ní přišla zpráva. Krátká, ale milá. Odpověděl smajlíkem. Ještě že je ten I-phone má. Nevěděl, co víc by měl napsat.

„Jste připraven?" zeptala se, když se dooblékl.

Přikývl a následoval ji.

Druhá vlna elektrošoků proběhla stejně jako ta první. Byl duchem úplně mimo a jen doufal, že bude dlouho, ale hodně dlouho spát a nemuset nic a nikoho vnímat.

Když se probudil, opět se pozvracel. Tentokrát ovšem bez včasné asistence personálu, takže zašpinil sebe i postel. A ani kýžený sen o Mery se nekonal. Bylo mu jen neskutečně zle.

V polovině týdne začal o svém rozhodnutí pochybovat. Doufal, že po čtvrtém zákroku se něco zlomí, ale zatím nepostřehl nic. Alespoň že z thiopentalu už mu nebylo tak špatně. Tělo ho patrně dokáže po několika rychle posobějdoucích zkušenostech slušně akceptovat ...  Aby nějak umořil čas mezi procedurami, začal se zúčastňovat skupinových aktivit. Ne že by ho práce v kuchyni bůh ví jak naplňovala, ale při loupání brambor mohl myslet jen na loupání brambor a ne na to, kde je a co tu dělá. Na rytmus léčebny si zvykl rychle. Byl však rád, když za ním zapadly dveře a on se mohl po téměř dvou týdnech vrátit na pár dnů zpět do Rubavy.