Z(A)TRACENÁ DUŠE

LXXX. (80. díl)

Místo oběda si lehl do postele. Určitě přijdou prudit, že nepřišel ke korytu. Tak nepřišel, no. Nebudou mu přece určovat, kdy a co má jíst. Je dospělý! Na nočním stolku ležela ještě dvě jablka od svačin. Až dostane hlad, zvládne to s nimi. Oběd nepotřebuje. Připravil si tašku s věcmi do bazénu a na mobilu nastavil budík. Jestli zase usne jako poleno, nemine jej další trapas s pozdním příchodem. Tak si to raději posichruje.

Ležel pod dekou a upíral zrak do zdi. Nechtěl zavírat oči. Měl strach, že když je zavře, vrátí se mu to, co před chvílí prožil. A on už to nechce prožívat znovu. Až se oči zavřou samy, děj se osude. Ale dokud na tím může mít kontrolu sám, tak ji mít bude.

Když se ozvalo zaklepání na dveře, ani se neotočil.

„Přinesla jsem vám oběd."

„Děkuju," odpověděl a naznačil jí, aby jej položila na stolek vedle postele.

„Pane Hofbaure, musíte jíst."

Hovno musim! projelo mu hlavou.

„Nemám teď hlad," zamumlal.

„Dobře, nechám vám to tady a snězte to, až se na to budete cítit."

„Fajn."

Dál ležel v posteli a hypnotizoval prázdnou zeď. Z letargie jej probralo až pípání telefonu. Přes hodinu a půl teď zíral do zdi. Úplně nesmyslně. Za tu dobu toho mohl mít hromadu přečteného. Kdyby na to jen měl energii ...

Postavil se k hloučku u vstupní brány. Přešlapuje tu plno lidí s igelitovou taškou. To budou určitě ony. Vydry, co se jdou vyráchat do bazénu. Uvědomil si, že poprvé o svých spoluvězních přemýšlí jinak. Jako o zvířatech ... Ty to teda vedeš, Davide!

„Nazdar. Taky jdeš plavat?" přerušil někdo jeho filozofování.

No nazdar teda; Honza je tu taky!

„Jo," hlesl a chuť k pohybu jej okamžitě opustila.

„Si nějak rychle zmizel z ateliéru. Vzala si tě na soukromou hodinu?"

Kývl na souhlas.

„Ty toho fakt moc nenamluvíš, co?"

„Honzo promiň, jsem unavenej," snažil se jej zbavit po dobrém.

„No na to je ten bazén optimální. Fyzicky tě to sice odrovná, zvlášť jestli nejsi trénovanej, ale krásně ti to vyčistí hlavu. Nemůžu se dočkat, až si dám do těla. A ty vypadáš jako sportovec, tak si to určitě taky užiješ."

Jasně, pomyslel si. Já se taky nemůžu dočkat. Nemůžu se dočkat, až tu do mě budeš další dvě hodiny něco hustit.

„Hele a támhle už jde vedoucí," zahlaholil Honza a hnal se mu nahlásit.

Byl rád, že se jej zbavil.

Dozor se rozhlédl po skupině.

„Eva Částecká a David Hofbauer. Jste tu někde?"

Zvedl ruku.

„Fajn. Jsem rád, že jste přišli," řekl a oběma se osobně představil. David mu potřásl pravicí a snažil se zmizet v davu. Jen ať se na něj zase nepřilepí Honza. Ha, jak se zdá, je zachráněn. Honza si našel jinou oběť a už se věnuje jí. Jen si ho užij, pomyslel si. A hlavně ho nějak zabav!

„Jak jste na tom ve vodě?"

„Docela dobře."