Z(A)TRACENÁ DUŠE

VI. (6. díl)

Otevřel dveře bytu a spatřil spícího Kida a Karin.

„Doprdele," ujelo mu a potichu za sebou zase zavřel. Víc než ranní sex teď potřeboval pořádnou dávku kofeinu. Cestou do knihovny se zastavil na nádraží a otočil do sebe dva kelímky břečky, jež tam vydávali za kávu. Po nějaké době přestal cítit únavu i hlad.

Knihovna byla po ránu úplně prázdná. Studenti byli ve škole a důchodci ještě vyspávali anebo stáli frontu před supermarketem, aby se pak svorně mohli poprat o máslo a olej v akci.

„Dobrý den," ozvalo se mu za zády.

Ten hlas odněkud znal. Mírně se pootočil a uviděl, že před ním stojí Petra.

„Neměla vy jste dneska noční?"

„A neměl vy jste taky noční?"

Oba se na sebe pousmáli.

„Tak to nepřehánějte se studiem a trochu se šetřete. Ať vám ty vaše ... koule ... nezměknou. Na urgentu je musíte mít fakt tvrdý."

Petra zrudla. Pane bože, už zase mluví o koulích! Bere ji tenhle člověk vůbec vážně?

„Tak shledanou," vykoktala ze sebe a pádila pryč. Litovala, že se mu vůbec přimluvila. Ale copak může počítat s tím, že v půl deváté ráno potká v knihovně Hofbauera? Notabene když měli oba noční službu?

„Nazdar!" otočil se David zpátky k počítači a spustil internetový prohlížeč. Z tašky vytáhl složku, kterou mu včera předal profesor Hauzer, a začetl se do studie. Zvýrazňovač běhal po papíře a google nestíhal vyhledávat. David pročítal odkazy a ty zajímavé si jeden za druhým posílal do e-mailu. Tak se do toho čtení a hledání ponořil, že ani nepostřehl, že minula doba oběda. Když se poprvé podíval na telefon, bylo půl čtvrté. Karin už určitě zmizela do práce a Kida nějak přežije. Byl čas vrátit se domů.

Cestou parkem si vzpomněl na Mery a její včerejší nabídku. Jet do Prahy s ní? Možná by se dala použít jako živý štít proti tátovi? Ale ne, to jí nemůže udělat. Očividně hodně stála o to, být tam s ním. No bodejť by ne, když si výjdou, tak v Praze nemá šanci potkat rubavský nemocniční drbny a asi ani toho dobráka Nývlta. Posadil se na lavičku a začal vyťukávat zprávu: 'Praha v sobotu platí.Dej vědět,kde tě mám v 11 vyzvednout.D.' Chvíli váhal, zda má zprávu odeslat, ale nakonec přece jen ťukl na enter. Vrátil telefon do kapsy a zadíval se do špinavé kaluže. Najednou začal o svém rozhodnutí pochybovat. Možná by přece jenom na ten hřbitov šel raději sám. Vždycky tam přece chodil sám a fakt nebylo o co stát. Takhle se jí zase naservíruje přímo z první lajny. Opět na sračky. Ale když snese tohleto, tak už asi snese všechno, pomyslel si. Chceš mě? Tak jo, tak hezky se vším všudy. The very best of David Hofbauer! Z myšlenek jej vytrhlo zvonění telefonu. Na displeji se objevilo otcovo číslo. Chvíli váhal a nakonec telefon zvedl.

„Ne tati, na sobotu se mnou nepočítej. Já se zařídím po svym. Co? To je přece jedno, jak po svym. Neměj péči. Ale já s tebou nechci nikam na oběd. Upřimně? Nečekám na tvoje další vydírání. Na tak jo, jsem negativní. To seš po těch letech ještě překvapenej? Víš co? Tohle nemá cenu, ukončíme to. Nazdar!" Se skřípěním zubů zavěsil. Mít u sebe kudlu, otevře se mu kapse.

Během chvilky zvonil telefon podruhé. Tentokrát to byl naštěstí Roman.

„Ahoj. Ale jo, dneska večer klidně. Nemám žádný plány, teda pokud zase nepřijde Karin. Ale ta se stejně dostaví až po práci, takže bude klid. Jestli chceš, můžeme povečeřet, mám docela hlad. Stavim se v hospodě pro jídlo neb lednice i duše má zejí prázdnotou. Ale ne, neblbnu. Přijď. Čau."

"Co to tady máš za zajimací literaturu?" zeptal se Rasputin a rozevřel složku, která se válela na stole.

„Elektrokonvulzivní terapie? Rozhodl jses změnit óbor?"

„Ale ne, to je Jirkova práce. Je přesvědčenej, že pro mne našel spasitele."

„Spasitele? Povídej, to mne zajímá."

„Nejsem si jistej, jestli je to pro tebe až zase tak interesantní téma."

„To víš, že je. Sem s tím. Už dlouho jsem nic zajimavýho neslyšel."

David se dlouze zahleděl do krabičky s rýží a zalovil na dně po kousku masa.

„Jirka má nějakýho známýho v Kroměříži, kterej si myslí, že jsem v týhle chvíli vhodnej pacient na ECT. Už jen když teď o sobě musim mluvit jako o pacientovi, se mi zvedá kýbl. A to už vůbec nemluvim o tom, co to pak obnáší dál."

„Aha," pronesl Roman.

„Ale věda přece postoupila, v současný době už jsou ty zásahy minimální."

„Já vim. Dneska jsem to projel a načetl si k tomu další informace. Jen prostě ..."

„Jestli je to pro tebe šance ... zkus to. Nechci říct, že za zkoušku nic nedáš, bude tě to stat čas a pár mozkových buněk, ale jinak bych se toho nebál."

„Ale já se nebojim. Jen prostě ..."

„David, jsem nejenom lékař, ale hlavně tvůj přítel. Je to tvoje šance. Proč se tomu tak vzpouziš? Chápu, že nechceš brat léky. Ale tohle není invázivní. Párkrat rc prc a šance na výhru hodně slušná. To už za to stojí, ne?"

David se dál přehraboval v rýži.

„Možná, snad. Nevim. Potřebuju si to všechno nechat projít hlavou."

„Jak se jmenuje kámen, co ti nejvíc leží v cestě?"

David se kousl do rtu.

„Já nenevim. Že nade mnou budou mít kontrolu ... a hlavně že se to může dočasně ještě zhoršit. To už bych fakt nedal."

„Ale na to jsou přece zařizení, pohlídají si tě."

„No právě."

„Co no právě? Když pacienta odoperujeme, taky pár hodin leží na JIP a na normální oddělení ho pošleme, až když máme jistotu, že je v pořadku. To je přece jedna a jedna jsou dvě."

„Jirka si všimnul toho, že v poslední době odpadávám častěji než dřív a už to komentoval. Dovedeš si představit, že to může bejt ještě častějc? To už mne pak rovnou může nechat doma a já si to můžu jít hodit!"

„David, každej přece ví, že je to jen dočasný a hlavně že to vůbec nemusí nastat. To jsi opravdu takovej poséra? To si fakt tak nevěříš? Kde je ten neohroženej a do všeho se vrhající doktor Hofbauer?"

„Jo, tak asi holt jo no, jsem z toho vysranej. Přiznávám! Víš co? Ukončeme to. Nechci se už o tom bavit. Dej sem ty papíry."

Roman přitáhl desky k sobě a zadíval se Davidovi přímo do očí, ze kterých metaly blesky.

„David, dej si, prosim, šanci."

„Ano děkuji za výzvu. Dej to sem a přihraj další pivo!"

Roman složku pustil a David ji odklidil z dohledu. Po zbytek večera už se tohoto tématu nedotkli. Když Rasputin odešel domů, natáhl si boxerské rukavice a začal mlátit do pytle. Skončil až ve chvíli, kdy konečně začal pociťovat únavu. Byly tři hodiny ráno. Čas jít si lehnout a alespoň na chvíli se pokusit usnout. S malou přestávkou během včerejší noční služby nespal už víc jak 24 hodin a ráno v sedm ho čeká další směna.