Z(A)TRACENÁ DUŠE

XV. (15. díl)

Mery nervózně přešlapovala na domluveném místě před zámkem. David jí potvrdil, že na půl jednou bude moct přijít, ale měl zpoždění. Snad ji tam nenechá jen tak stát? Přece by se ozval, kdyby se něco dělo? Čím dál tím nervózněji koukala na hodinky. Už chtěla vytáhnout mobil a zavolat mu, když se objevil na rohu ulice. Trochu ji zklamalo, že byl oblečený jako do tělocvičny. Ona výběru outfitu věnovala maximální pozornost a než se vydala do města, zpřeházela jako potrefená puberťačka celý kufr.

"Ahoj!" řekla a políbila jej na tvář.

Místo pozdravu ji k sobě pevně přitiskl. Byl tak rád, že ji vidí.

"Jak ti je? Šlo to tentokrát?"

"Pojďme se teď o tom, prosím, nebavit!"

"Jasně, v pohodě, chápu. Tak kam půjdeme?"

"Máš nějaký speciální přání?"

"Nikdy jsem tu nebyla, tak nevím."

Krátce se zamyslel.

"Kopce tu sice nemají, na ty ty se škrábeš ráda, viď?, ale kousek odtud je park. Zelený stromy, zelená tráva, zelená voda ... mně by to teda teď udělalo docela dobře po těch bílých zdech."

"Tak jo, pojďme tam."

Nesměle se dotkl prstů její ruky. Nevěděl, co přesně by měl teď udělat. Nabízet jí rámě by asi vypadalo pošetile a navíc to není tak úplně jeho styl, a jen tak vedle ní jít taky nemůže. Usnadnila mu situaci a své prsty zaklesla mezi ty jeho.

V parku se posadili na lavičku. David Mery obejmul, ale nic neříkal. Seděli a mlčeli. Přemýšlela o tom, jak mu teď je. Možná si i myslí, že jí vadí, proč je právě tady a teď v tomto městě? On cítil její chvění, ale nevěděl, jak si tento signál vysvětlit. Po nějaké době se odhodlal políbit ji na ústa.

"Chyběla jsi mi," zašeptal.

"Proč jsme se zase tak dlouho míjeli?"

Davidovou odpovědí byl další intenzivní polibek. Najednou se nemohli těch vzájemných doteků a polibků nabažit. Všechno jim bylo jedno. Komentáře kolemjdoucích odstavili na vedlejší kolej. Mery cítila, že opět ztrácí pevnou půdu pod nohama. Bylo jí s ním tak zvláštně krásně. Tak dlouho jí trvalo, než prolomila jeho nepřístupnost, tu tvrdou skořápku chránící jeho srdce před dalším zklamáním v lidech. Dříve to byla vždycky ona, kdo ochraňoval sám sebe, a až teď s Davidem pochopila, že existují i takové brány důvěry, které jsou zamčeny na daleko větší a složitější klíč.

"Pojď," popadla jej za ruku, když se přihnal déšť.

Utíkali přes město. Promočení na kost doběhli k penzionu, kde si Mery na dnešní noc zamluvila pokoj.

"U Kubesa? Tak takhle se jmenuje ta tvoje teta?"

"Ale neboj, pojď," řekla a natlačila jej do dveří, aby se konečně dostali do sucha.

David chápal správně. Mery možná vůbec nepočítala s tím, že se u tety v Přerově zastaví. A bůh ví, jestli tam vůbec nějakou tetu má. Ale vždyť je to jedno. Co na tom teď sejde?

"Vydrž prosím tě chviličku, potřebuju horkou sprchu. Jsem promrzlá na kost. Ty ne?"

David se trochu ošil. Má tohleto snad být nějaká výzva anebo je jí opravdu taková zima?

"Ne, já jsem v pohodě. Stačí mi ručník, jestli máš."

"Tak jo, chytej. Tady je i župan. A vydrž momentíček. Hned budu hotová."