Z(A)TRACENÁ DUŠE

XL. (40. díl)

„Čím byste dnes chtěl začít?" zeptal se Hauzer, když se David poněkud nesvůj usadil v jeho pracovně. Ještě stále si nedovedl vysvětlit ten vážný podtón v profesorově hlase.

„Tak v první řadě bych se chtěl zeptat, jestli bych nemohl dostat nazpátek telefon. Včera mi dost chyběl."

„Komu jste chtěl volat?"

Otázka a hlavně způsob, jakým ji položil, jej poněkud zarazila.

„Marii jsem chtěl volat, protože jsem někde ztratil vestu."

„Davide, o vestu si nedělejte starost, ta je tady."

„Co? Jak se sem dostala?"

„Včera večer vám ji Marie ještě přinesla."

„Aha," odpověděl a marně se snažil rozvzpomenout, zda se s Mery včera večer vůbec ještě viděl.

„Tak fajn. Tak je zpátky. To jsem rád. Jinou tu s sebou totiž nemám."

„Ano Davide, přinesla vám nazpátek jak vestu, tak i to druhé."

„To druhé? Co to druhé?" Měl s sebou včera snad ještě něco, co mu teď chybí?

„Peněženku?" Nenapadalo jej, co jiného by mohl ztratit.

„Ne."

S napětím pozoroval Davidovu mimiku. Hraje to na něj anebo to myslí vážně?

„Nic jiného vám nechybí?"

„Ne. Asi. Nevím?" znejistěl. Co to na něj zase zkouší? To má být nějaký nový terapeutický postup? Začal se cítit nesvůj. Nástroje psychiatrů i jejich poskoků dokáže velice dobře odhadnout. Většinou ví, kam směřovat své odpovědi tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Ale teď? Teď má pocit, že neví, která bije.

„Opravdu vám nic nechybí?"

„Ne že bych věděl," pravil po chvíli dalšího marného přemýšlení rezignovaně.

„Tohle, tohleto nepostrádáte?" zeptal se a položil před něj objekt, který mu Mery včera večer předala.

David zbledl a nasucho polkl. Jehlu poznával, stoprocentně byla jeho. Ale že by mu měla chybět? A zrovna tato???

„Ne! Nepostrádám!"

„Opravdu ne?"

„Ne!" Po těle mu začala přebíhat zimnice a poléval jej studený plot.

„Davide?" zeptal se vyzývavě Hauzer.

„Ano?" odpověděl zlomeným a naprosto nepřítomným hlasem. Jeho mysl teď místo pohledu na Hauzerovu jehlu probodávala především myšlenka na Mery. Takže už i ona teď zná ...

„Davide?"

...i ona teď ví o jeho nejbolestivějším, jeho nejtajnějším, jeho největším ...

„Davide!" zakřičel Hauzer a udeřil dlaní do stolu.

Nadskočil leknutím.

„Aaaaano?"

„Včera jsme se tu na něčem dohodli! A vy jste mou důvěru hluboce zklamal! Ještě v ten samý den! Co mi k tomu chcete říct?"

„Nic. Nemám co říct," odpověděl a sklopil zrak.

„Opravdu ne?"

„Ne," potvrdil a rozklepal se. Nedokázal si představit, jak se Mery k jehle dostala. Vůbec nedokázal pochopit, kde ji mohla vzít. Vždyť včera přece Hauzerovi všechno odevzdal. Nezůstalo mu už vůbec, vůbec nic! Tak jak je možné? ...