Z(A)TRACENÁ DUŠE

LXXIX. (79. díl)

„Ahoj," pozdravil jej nový známý ze včerejška.

„Čau," odpověděl suše. Tenhle mu tu fakt scházel!

„Blbej den dneska?"

„Ne."

„Ty toho asi fakt moc nenamluvíš, viď?"

Marně se pokoušel rozvzpomenout, zda si včera začali tykat.

„Ne."

Záchrana přišla v podobě otevírajících se dveří.

Stál v kruhu ostatních spoluvězňů a snažil se předstírat, že sleduje meditaci. Její slova šla někam mimo něj. Spíš než skupinové rozjímání jej zajímalo, jak to tu dneska přežije. V noci nedokázal spát. Cítil se vyčerpaný, ale nedařilo se mu zklidnit natolik, aby se tělo dokázalo oddat spánku. Hlavou mu vířilo příliš mnoho myšlenek. Nutil se myslet alespoň na Mery a na to, že u něj je, že vedle něj leží a on se smí dotýkat jejího těla. Dokonce i tu deku si sroloval tak, aby objímal alespoň něco, když už nemůže objímat ji. Jenomže místo Mery se mu do hlavy cpaly Kristýna a tahleta paní. V půl jedenácté do pokoje přišla sestra. Dělal, že spí, jen aby nemusel polykat ten prášek, na kterém se s Hauzerem dohodl. Pak už se neodvážil pohnout. Ve dvě ráno se pro tabletku přece jenom natáhl. Pár hodin spánku bude potřebovat. Jinak ten dneškozítřek neustojí.

„Tak Davide, stejně jako včera. Zkuste se ještě víc uvolnit a moc u toho nepřemýšlejte, dobře? Viděla jsem, že meditaci jste dal prostor a poddal se jí, takže dnes už to pro vás bude mnohem jednodušší."

Dal prostor, ha, ha, ha. Je ještě připitomělej z tý noční pilule. Ne uvolněnej z nějaký úchylný meditace. Ale to už je jedno. Utáhl si zástěru a namočil štětec do barvy. Opět červené. Dnes klouzal štětec po papíře sám. Od červené přišel k zelené, pak šedé a nakonec k modré. Čmouhy překrývaly jedna druhou, neřešil, jestli nějaká vyniká víc anebo míň. Prostě jen čmáral, jak jej napadlo. Paní byla spokojená. Občas k němu přistoupila, pochválila jej za výkon, odtrhla papír a nechala jej čmárat dál. I on byl spokojený. Nemusel řešit nic a nikoho. Hlavně ne sám sebe. Jedinou věcí na řešení byla stále padající víčka. Ale už jen hodinu, dvě a srovná se, pak to bude zase dobrý.

Během pauzy se k němu opět přitočil Honza. Nijak zvlášť mu to nevadilo, ale ani netěšilo.

„Co dneska děláš?"

„Nic, jen čárám. Co děláš ty?" zeptal se, aby projevil na hovoru taky nějakou účast. Small talk nikdy nebyl jeho silnou stránkou, ale naučil se, jak jej vést, aby nebyl za úplného burana.

„Doluju svý dítě."

„Co doluješ?"

„No svý dítě. Takový to vzteklý dítě, co v tobě zůstane a celej život ti pak háže klacky pod nohy."

„Jo aha." Nedovedl si představit, co by si pod dolováním vzteklého dítěte měl představit, ale tenhle Honza v tom má nejspíš jasno.

„Taky tě za chvíli nechá dolovat, jen počkej."

Zarazil se.

„Každej z nás má v sobě nějaký vzteklý dítě. Ale neboj, když se tomu otevřeš, tak to dáš a ještě tě to bude bavit. Osvobozuje to. Ty to určitě dáš, vypadáš, že si schopnej chlap."

Schopnej chlap ... a na to's přišel jak?, pomyslel si.

„Co děláš tam venku?"

„Jsem doktor," odpověděl bez přemýšlení.