Black Swan /CZ/

35.

Občas se v každém příběhu objeví část, která působí téměř nepatřičně a nedůležitě, ovšem je zcela nezbytná k pochopení celku. To, jestli k nim tato část patří vám neřeknu, ale jistě vám mohu říci, že když budete číst pozorně, možná se vám to bude hodit.

Rothbard té noci vůbec nespal a konečně, ani Odette. Její otec totiž čas od času něco shodil a rozbil a tak vzbudil každého, kdo by se byť jen pokoušel spát. Ráno ho blondýnka našla v křesle v jeho pracovně, zdrchaného a unaveného. Zíral před sebe a vypadal téměř pološíleně.

"Otče..." pronesla a přešla až k němu. On zvedl pohled a propálil ji svýma modrýma očima. Vypadal děsivě. Zoufale.

"Když jsem byl mladý, žil jsem v domnění, že nikoho nepotřebuji. Žil jsem v té iluzi tak dlouho, že i když jsem si uvědomil, že to není pravda, zůstalo to ve mně. Nedovol, aby se něco takového stalo i tobě." Promluvil, ale Odette měla pocit, že mluví spíš k něčemu za jejím ramenem.

"Otče, neboj se. Já tě neopustím." Promluvila na něj a políbila ho na čelo. Cosi si přitom nesrozumitelně zamumlala, ale toho si Rothbard ani nevšiml.

"Claudette. Nikdy jsem si ji nezasloužil. A to byla vždy tak statečná, tak laskavá, tak dokonalá. Třeba je samota to, co si zasloužím. Třeba si za to můžu sám." Pokračoval čaroděj ve svém monologu, jakoby Odette vůbec nevnímal.

"To bude v pořádku." Zašeptala dívka a nechala ho samotného. Teď mu nijak nepomůže.

Ne, že by tedy chtěla.

Pravda je, že s touto možností nepočítala ani v těch nejdivočejších snech, ale nijak jí to nepřekáželo. Moc dobře věděla, že pouto mezi Claudette a Rothbardem bylo něco víc než jen láska. Prastará energie predestinace, psychické předurčení dvou osob stát se životem toho druhého. Odette se o ní dočetla v jedné knize, kterou ukradla z knihovny. Dočetla se tam toho tedy mnohem více, ale to vám ještě nemůžu říct.

Cítila tu energii ze svého otce a matky, počítala s ní. Počítala s tím, že když je takové pouto násilně přetrženo, obě osoby tím vážně trpí a jsou zranitelné.

Co bylo zajímavější bylo, že tu samou energii cítila z její zatracené sestry a toho přivandrovalce ze Západních Ostrovů. Když si na to vzpomněla, ušklíbla se. Ušklíbla se, protože představa, že její téměř nesmrtelná sestřička je předurčena milovat umírajícího smrtelníka, ji vyloženě těšila. Nebude trvat dlouho a Persie bude zlomená a zoufalá. Tak moc ji ta představa těšila, že se dokonce nahlas zasmála.

Její naivní sestra. Celý život tak zmatená ve svých emocích, že se radši tvářila, že žádné nemá. To Odette byla chytřejší. Ona vypadala tak laskavě a vyrovnaně, ale jen aby schovala pravdu.

Že všechny emoce krom vlastního potěšení jsou jí cizí.

Jen Persephone to věděla a ta je teď mimo hru.

A Odette byla Rothbardova dcera. Ale narozdíl od něj, ona nebyla slabá. Ona se nenechá spoutat emocemi a už vůbec se nepřipoutá k nějaké osobě.

Měla všechny přesně tam kde je chtěla mít. Nasměrovala si to k Tantaliovi aby mu sdělila tu smutnou novinu, že její milovaný otec přichází o rozum.