Black Swan /CZ/

68.

"Hádes." zašeptala Koré a převalila se na druhý bok. Hade jí otřel obličej mokrým kapesníkem a pohladil ji. Seděl u ní celý den a nyní už bylo po půlnoci. Ruka ho pořád bolela a obvazem protékala krev, ale bylo mu to jedno. Byl bledý, stejně jako ona. Jakoby prožíval to samé co ona.

"Koré, ach, Koré." zašeptal a přikryl ji dekou. Chvěla se zimou, vlasy měla slepené potem a na sobě už měla noční košili, do které ji převlékla Claudette.

Persephone v horečkách blouznila a říkala spoustu na první pohled nesmyslných slov. Slova jako: Hádes, Lilith, Stíny, občas zamumlala něco jako ta socha, nebo dokonce Smrt. Jen Hade chápal, co ve skutečnosti tato slova znamenají.

Chápal a bál se chvíle, kdy se probudí.

Dveře za ním se otevřely a v nich stál Rothbard. Beze slova za sebou zavřel a pak se posadil na židli vedle Hadea.

"Jak to vzala?" ozval se Hádes a nespouštěl oči z Persephone. Rothbard pokrčil rameny.

"Teď spí. Ale myslím si, že to ještě úplně nepochopila."

"To nejspíš nepochopí nikdy. I já s tím mám pořád problém." opáčil Hade a znova otřel Koré obličej.

"To jste jí celou dobu lhal?" zeptal se Bard trochu agresivněji než by měl. Hádes se otočil a zamračil se.

"Nikdy bych jí nelhal." sykl, ale tak nějak to Barda nepřesvědčilo.

"A co celá ta šaškárna s Lordem ze Západních Ostrovů?" dobíral si ho kouzelník, ale Hade se na něj prudce otočil a probodl ho pohledem.

"Já jsem byl Lordem Hadem ze Západních Ostrovů. Byl jsme jím tak dlouho, dokud mě vaše mladší dcera nezabila."

Rothbard nechápavě zamručel: "Odette není ve stavu, ve kterém by..."

"Zabila mě. Její šílenství je jejím trestem. Pakliže si ho odpyká za života, nebude potom muset trávit věčnost v Tartaru," pronesl vážně Bůh Smrti a nevšímal si svého tchána.

"Trest?" zvedl hlas kouzelník a Hádes přikývl.

"Jsem Pán Smrti, Král Podzemí. Trestám hříšné a kruté lidi. Odette by si zasloužila větší trest, byl jsem shovívavý."

"To jste jí udělal vy?" rozmáchl se Rothbard a Hade mu jen myšlenkou zarazil ruku.

"Ne. Udělala si to sama. Já jsem jí jen ukázal co na ni čeká, jestli se nenapraví," sykl místo odpovědi a pozoroval, jak se Persephone otáčí zpátky a mumlá: "Bohyně Smrti."

Rothbard mlčel.

Hádes mlčel.

"Nelíbíte se mi," začal kouzelník a povzdechl si, "Nelíbil jste se mi ani jako člověk. Jenomže jako člověk jste byl jen otravný smrtelník, zatímco teď... Teď z páchnete smrtí."

Hade přikývl: "Myslím si, že vás chápu. Když řeknu, že jsem Bůh Smrti, většinou to nedělá na lidi dobrý dojem. Obzvláště na rodiče mé životní lásky." Prohrábl Koré vlasy a pousmál se. "Ale můžu vám zaručit, že i přestože byste to neřekl, netoužím už tisíce let po ničem jiném, než po tom, aby si někdo všiml, že taky mám srdce. Protože to, že jsem Pánem nad mrtvými přeci neznamená, že nemůžu..." zarazil se. "Vy, Rothbarde, jste se rozhodl svého srdce vzdát. Já ne. Mě byla možnost najít spřízněnou duši odepřena a jediná možnost jak ji najít byla vydávat se za člověka. Od počátku světa jsem byl osamělý, obklopen bytostmi, které se mě bojí. Persephone je..." Do očí se mu hrnuly slzy, nešlo to zastavit. Nechtěl před Rothbardem vypadat jako slaboch, ale nešlo to.

"Persephone je světlo mého života. Mohla by přinést jaro do říše věčné zimy, ve které jsem strávil celý život. Možná se se mnou nese odér smrti, ale o to víc jsem připraven ji milovat." Otočil se na Barda a utřel si oči.

"Věřím vám." odpověděl Rothbard a podíval se na svou dceru. "Nejspíš vám věřím, že ji skutečně milujete. Ale dávejte si na mě pozor. Jen jí skřivíte vlas na hlavě a já si vás najdu a i kdybyste byl Smrt samotná, zabiju vás."

Hádes se zasmál. "To zní jako dohoda." Usmál se a čaroděj přikývl. "Zní. A ted se jděte vyspat, postarám se o ni." poplácal Hadea po zádech a podíval se na jeho ruku. "Měl byste si to převázat." ukázal na jeho dlaň když bůh vstával a napadlo ho, jak je možné, že je jeho krev podobná té lidské.

"Převážu." přikývl a sevřel ruku. Bolelo ho to a rána se ještě nezacelila a upřímně začínal pochybovat o tom, že se kdy zacelí. Už zkoušel magii, zkoušela ji i Claudette a rána pořád krvácela.

"Krev za její tělo."

Možná to tak má být. Možná je to rána zastupující tu její, ze které nyní zbyla jen ošklivá jizva na Persephonině hrudi. Za normálních okolností by to netrvalo dlouho a Hádovo tělo by ránu zacelilo tak, že by si toho za chvíli už ani nevšiml.

Tohle bylo jiné. I ona byla teď jiná, cítil to, když se jí dotýkal. Byla teď jako on.

Už nebyla člověk.