Black Swan /CZ/

52.

"Koré, co si myslíš, že děláš?" Dobelhal se Hade do jejich ložnice zrovna ve chvíli, kdy si jeho žena spínala vlasy do ledabylého drdolu a přitom si cosi četla v jedné ze svých knih.

"Balím. Musím se vrátit domů."

"Já myslel, že bys mohla být doma tady." Pronesl a když se na něj podívala, uviděla jeho smutný výraz.

"Hade, ty víš, že si mě udělal nejšťastnější ženou na světě, netvař se tak. Tady jsem doma, sem konečně patřím. Ale nemůžu se jen tsk obrátit zády k místu, kde jsem vyrostla."

Hade se pousmál. "Vidím, že empatie ti začíná jít."

"Není to empatie. Je to povinnost. Vůči mé rodině. Vůči Gaia. Vůči tobě. Proto tam musím jít sama."

"Tak to tedy ani omylem." Přešel k ní a zadíval se jí do očí. "Jsem tvůj manžel. Nenechám tě jít samotnou."

"Já tě nenechám jít se mnou. Pradávná Magie je..."

Hade zakroutil hlavou. "A já přísahal tě chránit. Jdu s tebou. Bez námitek."

"Já jdu taky." Ozvalo se ode dveří, a když se tím směrem podívali, uviděli Lilith. "Nenechám vás jít do té pekelné jámy beze mě. A bez mého doprovodu."

Za jejími zády stáli Aikos, Minos a Rhadamantus, všichni tři připravení a zcela si vědomí svých činů.

"Jdete na smrt." Zakroutila Koré hlavou, ale Hade ji jen chytil za ruku a ostatní se usmáli.

"I kdyby. Alespoň to bude za dobrou věc." Ozval se Aikos a snad poprvé na Koré mluvil laskavým tónem.

Dívka sklopila pohled. Kdyby tak sdílela jejich názor. Ona věděla, že tam umře. Její vize byla jasná, věděla to.

"Děkuji vám. Děkuji vám všem. Jestli skutečně chcete jít se mnou, čekejte mě na nádvoří asi za hodinu. Teď bych potřebovala mluvit se svým mužem." Kývla na ně a oni chápavě přikývli. Ještě než se však dveře zavřely, proklouzla jimi Styx a mírně se uklonila.

"Tady je to oblečení. Je to to nejpraktičtější co jsem našla." Sklopila pohled a udělala krok dozadu.

"Děkuji Styx. Prosím, postarej se o Gaia. Je na tom špatně a já potřebuji, aby byla v pořádku. Je to moje přítelkyně, stejně jako ty."

"Jistě. A, Persephone, dávej na sebe pozor."

Pak kývla na Hadea, otočila se a opustila místnost.

Persephone koukala na hromádku oblečení a málem.se jí zastavilo srdce.

Hnědé kožené kalhoty, stejně barevná šněrovačka a bílá košile.

Znala to oblečení, věděla co to znamená.

"To oblečení... Je to co mám na sobě v tí vizi..."

Hade ji objal. "Neboj se. Nedovolím, abys umřela."

"Kéž by to bylo tak jednoduché."

Muž se od ní kousek odtáhl. "Říkala si za hodinu?"

"Ano? Chceš ještě něco stihnout?" Zeptala se a otočila hlavou.

On se usmál. "Ano. Chtěl bych se milovat se svojí ženou."

Persephone zvedla obočí, protože tak přímou odpověď nečekala. Dokonce ji ani nenapadla.

Hade ji políbil a ona ho taky. Trochu se pousmála, když ji pokládal na postel, už úplně zapomněla na svůj strach. Vnímala jen jeho dech, jeho kůži, jeho polibky.

Milovala ho.

Stáhla mu košili a loktem přitom shodila hůl opřenou o postel. To ale bylo jedno. On jí sundal župan, který na sobě pořád měla a jednoduchým pohybem jí sundal i noční košili.

Políbila ho na krk a užívala si dotek jeho kůže na té její. Rukou ho pohladila na zádech, zatímco ji líbal na ústa.

Dlaněmi ji hladil, laskal a ona si připadala jako nejšťastnější žena na světě.

Milovali se. Dlouho a něžně, jakoby to mělo být naposled, jakoby to bylo poprvé. Nebylo nic mimo jich dvou, žádné problémy, žádná bolest ani strach. Jen láska a vášeň, touha a city.