Black Swan /CZ/

64.

Hade se rozhlédl a vstoupil do lesa. Věděl, že tam bude. Věděl, že jakmile bude Pradávná Magie poražena, najde ji tam. Vrátí se ke svým Dryádám, ke svému lesu.

Milovala svoje Dryády, byly tak čisté, tal nevinné. Poslední přeživší čisté energie, relikty dob, kdy lidé ještě nehřešili.

Když lidé nehřešili, neměl tolik práce. Teď ale kráčel lesem plných dryád, které by ho zabily, kdyby byl člověk. Ale on nebyl.

Nechal Rothbarda s plačící Claudette o samotě, nebyl čas ztrácet čas. Ať si to černokněžník vysvětluje jak chce. Ještě teď Hadea z jeho rány bolel nos. Tohle si dovolit. Uhodit Boha Smrti. Jediné jeho štěstí bylo, že to byl jeho tchán.

Šel, věděl kam. Viděl, jak kolem něj les ožívá a věděl, že ji tu najde. Gaia.

Došel až na palouček, kde předtím byla ta velká slavnost. A tam stála, ve svých zelených šatech, které vlastně byly lístky stromů a s rukama nahoru oživovala les. Vypadala monumentálně, konečně jako vždycky. Hádes si ji tak pamatoval. Jeho první vzpomínky na ni byly tak laskavé.

Gaia. Matka Příroda.

Všimla si ho a ruce jí spadly k tělu. Tak nádherná a krásná, pradávná a věčná.

"Háde?" pronesla a udělala krok k němu. On přikývl a koukal na ni. Vypadali tak rozdílně, ale přesto v nich bylo něco stejně vznešeného.

"Hádes! Můj Hádes je zpátky. Copak se stalo?" usmála se a to už stála kousek od něj.

"Umřel jsem," mrkl na ni spiklenecky, ale pak zvážněl. "A Persephone..."

Gaia se zamračila. "Věděla jsem, že se to stane. Ale nemohla jsem s tím noc dělat, doufám..."

"Není mrtvá," přerušil ji a nevšímal si, jak se žena naproti němu zmateně kouká, "Nedovolil jsem jí to. Jenomže teď potřebuji, abys mi pomohla. Můžeš ji přivést zpátky. Vím, že můžeš."

Gaia se zamračila. "Můžu. Ale neručím ti za výsledek. Víš, že kříšení mrtvých není jednoduchá záležitost."

Hade ji chytil za ruku. "Prosím. Udělej to pro mě. O nic jiného jsem tě už tisíce let neprosil."

"Pokusím se, drahý," přikývla a položila mu ruku na obličej. On se usmál a objal ji.

"Děkuji ti. Děkuji ti moc, máti."

________

Persephone chtěla být sama. Teď procházela chodbami paláce a měla pocit, že stejně se musela cítit její matka tenkrát poprvé, když procházela palácem. Byly si tak podobné.

Akorát její matka si vzala nejmocnějšího čaroděje na světě. Ona si vzala Boha Smrti. Jestli někdy bude mít dceru, bude to zajímavé.

Brala za kliky a snažila se zjistit, kde co je. Už měla pocit, že tu bude bloudit navěky, když se jedny dveře otevřely. Byly až na úplném konci jedné chodby a byly snad jediné otevřené.

Neváhala a věšla dovnitř. Když tak udělala, měla co dělat aby se nerozplakala a nerozesmála zárověň.

Byla to ložnice, které dominovala velká dubová postel s purpurovými nebesy. Byl tam dubový pracovní stůl, u něj stálo purpurové křeslo. Zdi byly potažené tmavou tapetou a místy byl upevněn svícen. Na zemi ležel těžký červený koberec a když vešla dovnitř, ucítila známou vůni. Najednou se cítila v bezpečí, přestože tu byla sama.

Vešla dovnitř a zavřela za sebou, aby Styx neviděla, že tam je.

Když vešla dál, uviděla stojan, na kterém byl pověšen majestátní plášť s ozdobnými rameny. Nedalo jí to a došla až k němu a dotkla se ho. Patřil jemu, stejně jako celý tento pokoj.

Vedle pláště byla na truhlici položená ta koruna, kterou měla i jeho socha, koruna z černých krystalů.

Koukala na ni snad celou věčnost a přemýšlela, co se to stalo. Stojí tu v ložnici Boha Smrti a chybí jí.

Miluje Boha Smrti.

Pak se otočila a uviděla to. Přímo naproti posteli visel obraz, velký, v ozdobném rámu. Byla na něm ona sama, v lehkých bílých šatech stejného střihu jako ty, které měla na sobě.

Vlasy měla v copu kolem hlavy a v tom měla ještě věneček. Dokonce se i tvářila jako ona sama, poloúsměv na jejích rtech byl stejný jako ten, který vídala v zrcadle.

Znova se rozplakala. Co se to dělo? Nikdy neplakala tak moc v jednom dni. A teď je dojatá, protože ji miloval tak dlouho, naštvaná, protože jí to neřekl, zmatená, ztracená a mrtvá.

Posadila se na postel a koukala na ten obraz, sama v ložnici svého manžela. Po chvíli se rozhodla, že toto místo v blízké době neopustí, zula si boty a schoulila se do klubíčka, přikrytá těžkou dekou.

S ním a přesto tak sama. Tak blízko a tak daleko.

Mrtvá, ale přitom naživu.