Black Swan /CZ/

69.

Persephone otevřela oči. Byla při vědomí už pár minut, ale až teď se jí podařilo s vypětím všech sil otevřít víčka. Chvíli neviděla nic, jediné co vnímala bylo ostré jakési bílé světlo.

Zamrkala a když se nadechla, ucítila ostrou bolest na hrudi. Zaskučela bolestí a konečně se jí podařilo rozeznat tvary kolem ní.

"Persephone!" ozvalo se, snad někde vedle ní. Znala ten hlas, ale neuměla ho zařadit. Kdosi se nad ní skláněl a ona s vypětím všech sil zaostřila, jakoby to její oko za tu krátkou dobu zapomnělo.

Nad ní, na boku její postele seděl muž, vysoký, s blond vlasy staženými dozadu a pronikavě modrýma očima. Znala ho, ale její mozek ještě nefungoval tak jak měl. Jediné, co si vybavovala byla tvář jiného muže, staršího.

"Persephone, zlatíčko." ozval se jiný hlas, ženský, a Pers si začala vzpomínat. Když uviděla tmavovlasou ženu, konečně si vzpomněla.

Otevřela pusu, jakoby chtěla něco říct, ale hlasivky ji neposlouchaly.

"Tati?" zachraptěla a mírně pootočila hlavu. "Mami?"

Motala se jí hlava a pletl se jí jazyk. Kde to byla? Jak se sem dostala? Co se jí stalo? Kdo byla?

Její otec ji políbil na tvář a matka jí položila ruku na čelo.

"Už nemá horečku. Jak se cítíš, Persie? Gaia říkala, že bys mohla mít problémy s pamětí a s koordinací pohybů. Vzpomínáš si..." začala, ale nedokončila. Otočila hlavou do rohu místnosti a došla jí slova.

Koré sevřela ruce v pěst, snad jen aby věděla, jestli to dokáže. Když tak udělala, nahmatala palcem na svém levém i pravém prsteníčku prsteny. Ten na pravé byl robustní a očividně ozdobný, zatímco ten na levé byl jednoduchý a působil skoro jako snubní.

"Koré."

Zarezonovalo jí v hlavě hlasem, který znala. Znala ho moc dobře. Nikdo jiný jí tak neříkal.

"Ha... Hade? Je tady? Je naživu?" zašeptala a vzpomněla si na podivný sen, který se jí zdál. Matně si vybavovala něco s Bohem Smrti a Podsvětím.

Oba dva její rodiče mlčeli a koukali na ni. Pak se Claudette podívala znova do toho rohu.

"Je tady," odpověděla a Pers se zapřela a trochu se na loktech nadzvedla.

Stál tam, v rohu místnosti, celý v černém. Pravou rukou se opíral o hůl, kterou si přinesl ze sálu a rozhodl se, že si ji nechá. Líbila se mu a tak trochu mu připomínala celou tu záležitost s jeho lidským životem. A ještě k tomu podtrhávala jeho důstojnost.

Stál tam, nepohnul jediným svalem na obličeji. Zavázanou ruku měl schovanou za zády, takže působil přísně, odměřeně. Jen cosi v jeho očích svědčilo o strachu, který jím zmítal. Jinak měl výraz kamenný, přísný, hrdý. Tvářil se tak, jak se od Boha Smrti očekávalo.

Persephone na něj chvíli koukala, dokonce i přivřela oči, aby se víc zvládla soustředit na jeho obličej. Pak doširoka rozevřela oči, rukama zatápala pod sebou a přitiskla se víc k čelu postele, prsty pevně stiskla prostěradlo a hruď jí sevřela bolest.

"Hádes?" vydechla a muž v rohu místnosti jen smutně sklopil hlavu. Koré zvedla obě obočí a nahlas polkla. Všechno jí to došlo. Všechno to dávalo smysl.

Všechno to byla pravda.

"Mami, tati, potřebuji, abyste mě tady s... Hádem nechali o samotě. Hned," sykla a cítila, jak se jí hruď svírá pod tlakem náhlého pohybu. Jen taktak potlačila slzy bolesti, zatnula ruby a zamračila se. Rothbard a Claudette vstali a opustili místnost, protože moc dobře věděli, co bude následovat.

Koré koukala na svého manžela, který zvedl hlavu a koukal na ni, koukal těma svýma šedýma očima, ale ona se jen mračila. Částečně to bylo i bolestí a strachem a částečně tím, že jí to až teď začalo docházet.

"Tak, vaše božská blaženosti," začala s notnou dávkou sarkasmu a úplně se posadila, aby se jí lépe dýchalo, "doufám, že jste si celou tuhletu šarádu užil. Protože máte co vysvětlovat."