Black Swan /CZ/

60.

Claudette se zhluboka nadechla a měla pocit, že jí asi explodují plíce. Vykřikla a cítila, jak se kdosi vedle ní otáčí a pokládá jí ruku na rameno.

Viděla rozmazaně, ale věděla, kdo to je. Poznala by ho kdykoli.

"Roth..." hlasivky jí vypověděly službu a tak mu jen položila dlaň na obličej. Vidění už se jí zaostřilo, jen se jí motala hlava.

"Claudette, dýchej. Hlavně nepanikař. Nevím jak dlouho si tady byla, ale určitě delší dobu než já. Opatrně." Řekl a pomohl jí posadit se. Jak byl rád že ji vidí. Že je v pořádku. Že je všechno v pořádku.

"Rothbarde." Vydechla konečně a podívala se na něj. Nepamatovala si, kdy ho naposledy viděla. Věděla jen, že se vrátila domů a pak... tma.

"Claudette, já jsem to tak nemyslel. Já tě strašně miluji a nechci abys odešla." Vyhrkl to, co v sobě držel celý ten čas a ona se usmála.

"Ale já vím." Odpověděla a opřela své čelo o to jeho. "Vždyť jsem se chtěla vrátit. Já... vrátila jsem se." Trochu pořád chraptěla, ale nic závažného.

"To Odette. Nevím... Nevím, co se stalo, ale..."

V tu chvíli se otevřely dveře a v nich stál kdosi, koho ani jeden z nich neznal, ovšem my víme, kdo to byl.

"Našel jsem je!" Zahalekal hromotluk a s ránou položil na zem kyj, který až do teď svíral v rukou.

"Kdo jste?" zeptal se Rothbard svým typickým oznamovacím způsobem a postavil se před svoji ženu.

Muž ve dveřích se však nenamáhal s odpovědí. "Vy jste Rothbard, že ano? A paní Claudette?"

"Ano?" Postavila se oslovená a přidržovala se přitom ramena svého manžela a najednou dostala panický strach. Něco jí říkalo, že by se měla bát. Ne toho muže ve dveřích.

Cítila to.

"Pojďte za mnou. Ha... Lord Hade s vámi musí okamžitě mluvit." Vyhýbal se jejím pohledům.

"Lord Hade? Ten pacholek co mi odvedl dceru?" Sykl Bard skoro neslyšně, ale Claudette to slyšela a praštila ho loktem do žeber.

"Děje se něco?" Nakrabatila Claudette čelo a přestože jí Rhadamantus neodpověděl, věděla, že se skutečně něco děje.

_______

"Není jednoduché být Bůh Smrti," pokračovala Styx a trochu zvolnila, protože viděla, jak jí zraněná dívka nestačí. "A to on zjistil docela brzy. Vždy soudil spravedlivě a velkoryse, ale vždy mu něco chybělo."

"A co?" zvedla obočí Koré, ale koukala přitom na Stíny pod ní.

"Co bys řekla, že chybí osamělému člověku, který bydlí tady dole, v izolaci od lidí a věnuje se jen svojí práci?"

Persephone se musela pousmát. Ať už byl tenhle Bůh Smrti kdokoli, byl jí docela podobný. Vždyť žila vlastně úplně stejně, tedy předtím, než přišel Hade. Třeba si budou rozumět. Mohla by být třeba Bohyně Temnoty, nebo tak něco.

"Hade. Chybí mu někdo jako byl Hade pro mě."

Styx se ušklíbla. "Ne úplně. Tys potřebovala zachránit. Ale on, on potřeboval někoho zachránit. Potřeboval někoho, koho by mohl milovat. Potřeboval..." zarazila se a podívala se na Pers.

"Vydal se mezi lidi, ne nevydal, on se stal člověkem. Opustil toto místo a stal se smrtelníkem jen kvůli tomu, aby našel dívku, která by se mohla stát Bohyní Smrti."

Koré se zastavila a nakrčila obočí.

"Věděl, kdo je, miloval ji tisíce let předtím, než ji skutečně potkal. Byl si jistý, že až ji uvidí, pozná ji. Jeho vyvolenou. Tu, kterou mu předurčil Osud."

"Styx, počkej!" Zastavila ji těsně předtím, než žena v modrém otevřela jakési velké dubové dveře.

"To celé," začala a měla takové tušení, takový bláznivý nápad, který by ji normálně nenapadl, ale vzhledem k tomu kde byla a co slyšela... "Proč mi to říkáš?"

Styx se jen usmála a otevřela dveře. Za nimi byl sál, něco jako společenský sál, v jehož čele stály dva trůny, oba dva kované a téměř nelidské. Za nimi, to ovšem bylo zajímavější, stály dvě sochy z bílého mramoru.

Persephone se musela chytit zdi, aby nespadla. Jestli jí to do teď připadalo šílené, tak teď se asi úplně zbláznila.

Jedna z těch soch byla podobizna muže. Vysokého, hubeného v dlouhém plášti s ozdobnými rameny, na hlavě měl korunu, která vypadala jako by to byly krystaly. Poznala ho, poznala by ho kdekoli. Před ní stála socha Boha Smrti který shodou okolností vypadal jako její Hade.

Vedle něj stála socha o něco menší, ale neméně majestátní. Byla to ona sama, v šatech podobných těm, které měla na sobě, s masivním diadémem na hlavě, s výrazem jí tak vlastním.

Koré ještě nikdy neomdlela. Ale teď, vzhledem k faktu, který jí právě bil do očí a ostré bolesti na hrudi to tak nějak nezvládla, zatmělo se jí před očima a sesunula se k zemi, ještě předtím, než si zvládla plně uvědomit, co se to tu vlastně děje.

Styx tam stála a koukala na ni a po chvíli jen pokrčila rameny a poznamenala:

"Mohlo to být horší."