Black Swan /CZ/

22.

Hade se probudil ještě před svítáním. V náručí mu klidně spala Persephone, která vypadala jako anděl. Usnuli tak, aby jim nebyla zima, dívka schoulená a on za ní. Muž se opatrně posadil, aby ji snad nevzbudil a uvědomil si, že padla rosa a že je poměrně chladno. Dryády i satyři byli pryč, oheň vyhasl a palouček působil tak klidným dojmem, ze to skoro vypadalo, jakoby tu nikdy nikdo kromě nich nebyl.

Vstal a napadlo ho, že by měl svou přítelkyni něčím přikrýt, aby snad neprochladla. Ale může vůbec prochladnout? Může umřít?

"Hade." ozvalo se za ním a on se prudce otočil. Za ním stála Gaia, nedotknutá celou včerejší nocí, krásná a věčná.

"Gaia." uklonil se mírně a uvědomil si, že je mu zima od noh, protože nemá boty.

"Hade, měl byste jí to říct." podívala se na něj přísně a on měl pocit, že mu vidí až do duše. Věděl, že to ví, ale nechtěl se nechat. Vždyť to byla jeho osobní věc.

"Nemůžu. Ublížilo by jí to." opáčil a na nic se neptal. Už ji ale měl v hlavě. "Nemůžu jí přeci říct, že muž, do kterého se zamilovala umírá."

"Cítím to." kývla na něj jen Gaia. "Jsem život, Hade, poznám, když někoho život opouští."

Jen tam stál a koukal na ni. Věděl to, ale ještě mikdy si to takhle nepřiznal. Ty náhlé záchvaty bolesti, prudká bolest, která ho budila v noci, motání hlavy... To proto přišel za Rothbardem.

"Co mi je?" Zeptal se jí, protože tak nějak věděl, že ona to ví.

"Magie. Tvé tělo nezvládá magii, kterou nese. Není to tvoje vina, jen tvé tělo není dostatečně silné. Žádný člověk by to nevydržel."

"Dá se s tím něco dělat?"

"Ne." odpověděla prostě a výraz v její tváři byl naprosto bez emocí.

"A jak dlouho mi zbývá?"

"Roky." odpověděla. "Bude to příčinnou tvé smrti, ale čeká tě toho ještě spousta. Měla by to ovšem vědět."

"Jěště ne. Vždyť je křehká, křehčí, než vypadá."

Gaia se usmála. "Zasloužíš si ji, Hade, Po vší té samotě." Přešla k němu a položila mu ruku na čelo a muž cítil, jak jím proniká živoucí energie,

"Desítky let." pronesla pak a zvedla k němu oči. "Ale za nic neručím. Udělala jsem co jsem mohla."

Hade se usmál.

"Ale teď ji odnes zpět k jezeru, Hade. Za chvíli vás stihne úsvit."

_______________

Rothbard, Claudette, Odette a Persephone seděli u společné snídaně. Pers na sobě měla opět svou oblíbenou barvu a naprosto nezúčastněně se rýpala ve svojí porci.

"Otče?" pípla po chvíli Odette a její sestra jen čekala, co z ní zase vyleze.

"Ano?" ozval se Rothbard a podíval se na ni.

"Dnes v noci mě Tantalius požádal o ruku."

Persephnone spadla vidlička do talíře.

Rothbard zvedl obočí. "A co ty na to?" Bylo vidět, že hodně přemýšlí. Přeci jen, kdyby si jeho dcera vzala Merlinova syna, bylo by to něco.

"Jistě že jsem souhlasila." zasmála se a nadšeně se přitom chichotala.

"To je skvělé!" ozvala se Claudette a vzpomněla si, jak kdysi poprvé potkala svého muže. Určitě to neměla tak jednoduché, jako teď její dcera.

"Děláte si legraci, že ano?" zamračila se Pers a radši položila i nůž. "Vždyť je to ignorant a ty ho nemůžeš vůbec znát."

"Se vší úctou, Persie, co ty o tom víš?" Usmála se její sešstra, ale slova byla chladná, jako led.

"Dost na to, abych věděla, že si nemám vzít prvního hlupáka, který mě o to požádá."

"Persephone!" okřikl ji Rothbard a začínal litovat toho, že celou rodinnou snídani svolal.

"Ano?"

"Nebuď nezdvořilá." zamračila se Claudette.

"Nezdvořilá? Jediny důvod..." postavila se a ubrousek hodila na stůl.

"HJediný důvod, proč jste tak nadšení, je, že je to Merlinův syn. Pokrytci." sykla a odešla do knihovny a doufala, že už tam na ni čeká Hade.