Black Swan /CZ/

70.

"Koré..." ozval se on a podíval se na ni tím nejsmutnějším výrazem, který si umíte představit. Vypadal jako malé dítě, které chytili s ukradeným lízátkem. Působil tak, přestože ještě před chvílí byl nejdůstojnější osobou v okolí.

"Neříkej mi tak a nekoukej se tak na mě. Lhal si mi. Lhal si mi od samotného začátku, nepopřeš to," skočila mu do řeči a zamračila se.

"Nelhal jsem ti. Nikdy bych ti nelhal," odpověděl a udělal krok k ní, tentokrát trochu rázněji a dívka se bolestivě nadechla.

"Vážně? A co celá ta šaškárna s Lordem a Západními Ostrovy, s umíráním a pravými láskami? Co mi na to řekneš, Bože Smrti?" pronesla sarkasticky Persephone a znova se opřela.

"Já jsem ti nelhal! Já jsem byl člověk! Narodil jsem se, rostl jsem, dospěl jsem a prošel jsem spoustou bitev. Nelhal bych ti, ale já jsem nevěděl, že jsem Bůh Smrti. Vždyť to víš, viděla si tu zbytkovou magii, kterou jsem se jako člověk snažil ovládnout. Přišel jsem za tebou jako člověk," rozhodil rukama a ona naklonila hlavu na stranu.

"Pojď blíž." pronesla a on tak udělal. Zadívala se na jeho obličej a zamračila se ještě víc.

"Vypadáš jako on. Voníš jako on. Ale nejsi on," zašeptala a koukala do těch jeho šedých očí, které byly tak známé, ale tak strašně cizí.

"A kdo jiný bych byl?"

"Jsi Hádes, Pán Podsvětí, vládce mrtvých," pronesla a podívala se přísně. "Ale já si vzala Lorda Hadea ze Západních Ostrovů. Zamilovala jsem se do Lorda Hadea ze Západních Ostrovů. Ale ty..."

"Koré, víš moc dobře, že jsem to musel udělat," skočil jí do řeči a ona si založila ruce na hrudi.

"Musel? Musel? Nic jsi nemusel."

Hade si nad její poznámkou jen povzdechl. "Hele, drahá, to jsem měl jednoho krásného dne zaklepat na pracovnu tvého otce a říct mu: 'Dobrý den, já jsem Pán Smrti a přišel jsem si vzít vaši dceru'? Měl jsem si tě přehodit přes rameno a unést tě do Podsvětí?"

Persephone zvedla obočí, ale nic neřekla. Hade se ušklíbl: "No vidíš. Tak by to stoprocentně nešlo. Prostě už mě nebavilo být pořád sám. Tak jsem se stal člověkem. Narodil jsem se a žil, celý svůj život, jako obyčejný člověk."

"Jediný důvod proč jsi mě začal hned od začátku nahánět byl, že jsi viděl můj portrét předtím v nějaké knize a bláznivě ses do mě zamiloval. A když jsi mě uviděl, v podvědomí se ti to spojilo. Proto ses do mě tak rychle zamiloval, že?" Znělo to, jako by mu to trochu vyčítala. A ano, cítila se podvedená. Nemohla se ubránit myšlence, že si ji vybral ne kvůli tomu jaká je, ale kvůli tomu, jaká si myslí, že je.

"Persephone, já..."

"Že?" Skočila mu do řeči a pokračovala dál: "Miluješ skutečně mě, anebo tu představu, kterou vidíš za obličejem té mramorové sochy?"

Hádes jí položil dlaň na tu její. "Lord Hade se do tebe zamiloval. Lord Hade tě miloval."

"Lord Hade pro mě umřel," dokončila a zadívala se do jeho tváře "Ale co v tobě z něj zbylo?"

Mlčel.

"Hádesi..." začala, ale byla opravena.

"Háde," pousmál se a ona přikývla.

"Tak tedy Háde, miluji Lorda Hadea. Miluji ho celou svou podstatou. To ovšem zcela pochopitelně nemůžu říct o tobě. Nic o tobě nevím, vůbec tě neznám. Nevím jaký jsi, i když mu nejspíš budeš velmi podobný. Nemůžu říct, že tě miluji Háde," pronesla a on se napřímil, sklopil hlavu. Byla by přísahala, že to udělal, aby si nevšimla, že nemá daleko k pláči. A v tu chvíli to na moment byl on, muž jejího srdce. Viděla ho tam, viděla to v jeho tváři.

"Nebudu tě nutit mě milovat. Nemám na to žádné právo," pronesl a otočil se od ní. V tváři se mu zrcadlila bolest, která byla mnohem horší než ta, která mu pulsovala dlaní.

"Přísahám, jakože po dni přichází noc, že nezaváhám, neustoupím a nepolevím v tom, abych vždy stála věrně po tvém boku. Stanu se tvojí ženou a slibuji, že tě budu milovat a ctít a že nás ani smrt nerozdělí," pronesla z ničeho nic Koré a on se na ni otočil a hlavu naklonil na stranu.

"Prosím?"

"Přísahala jsem ti to. Přísahala jsem ti věrnost. A i když tě neznám, tak já přísahy držím. Jsi můj manžel, jakkoli se to pokazilo. A já slíbila, že nás ani smrt nerozdělí. Nemůžu říct, že tě miluji. Nemůžu říct, že tě miluji teď," mrkla na něj spiklenecky a pousmála se.

Hádes tam stál, koukal na ni, s jedním obočím zvednutým a poměrně překvapeně. Pomalu mu začalo docházet, co mu to vlastně řekla. "Takže..."

"Takže jsem se rozhodla, že nezahodím všechno co mám kvůli malému nedorozumění. A navíc, jako budoucí Bohyně Smrti bych měla mít porozumění pro podobné..."

"Koré!" přerušil ji a doslova se jí vrhl kolem krku. Skutečně nečekala, že něco takového udělá, protože ji zase zabolela rána.

Objal ji a přitáhl ji k sobě, jakoby ji už nikdy nechtěl pustit. Bolest na hrudi ovšem zkazila celý moment, Koré sykla a odtáhla se. Popadla dech a on ji podržel v náručí.

"Promiň, jsi v pořádku? Já..." začal starostlivě, ale jí už byla její hruď jedno. Teď se koukala na jeho dlaň, která přestože byla obvázaná docela silně krvácela. Krev prosákla bandáží a teď už z ní i kapala. Vzala ji do ruky a starostlivě se na ni podívala.

"Co se stalo?" zeptala se a najednou jakoby zapomněla na to, že před ní sedí Bůh Smrti. Okamžitě začala obvaz odvazovat, nehledě na to, že si špinila ruce i košili krví.

"Nic, je to jen škrábnutí," prohlásil a sykl přitom bolestí tak, že to úplně negovalo jeho prohlášení.

"To vidím," uchechtla se a sundala obvaz docela. Rána byla hluboká, velká, nezacelená a vypadala, že potřebuje alespoň tři stehy.

"Hade, co se ti stalo?" prohlásila a natáhla ruku nad jeho dlaň.

A věřte tomu nebo ne, rána se jen po jejím letmém pohybu zacelila tak, že po ní zbyla jen jizva, jasně viditelná, ale pěkná.

Koré stáhla ruku zpátky a podívala se na Háda. Ten na ni koukal stejně překvapeným pohledem a po chvíli civění ze sebe dostal jen tato slova:

"A sakra."