Black Swan /CZ/

14.

"Co to čtete?" usmál se Hade na ni a Persephone zvedla hlavu. Seděli naprosti sobě a každý si četl ve své knize, vypadali jako dlouholetí manželé.

"Anatomická magie." opáčila a zaklepala prsty na přebal.

"Anatomická magie? O co se jedná?"

"Využití magie k léčitelství nebo operacím." zamumlala a položila knihu na stůl. Prstem si přejela po hrudi v místě, kde bylo v knize napsáno, že má vést řez a taky tam, kde si pamatovala otcovu jizvu.

Hade si toho všiml.

"A co tam zkoumáte?"

"Nic." odbyla ho a koukala dál do knihy.

"Co to tam máte?" zajímal se on dál a zaklapl knihu.

"Říkám že nic." zvýšila ona hlas a zamračila se na něj.

"Nic vypadá jinak, Persephone. Něco se s vámi děje a já to nenechám jen tak."zvýšil on hlas rovněž vstal a ona taky.

"Jak to se mnou mluvíte?!" zakřičela a on naklonil hlavu na stranu. Natáhl ruku a silou vůle, ano, kouzlem si tu knihu přitáhl. Otočil ji a zadíval se na stránky, čím dál tím víc se mračil.

Persephone otevřela pusu, překvapená tím, co právě udělal.

"Tohle chcete udělat?" zvedl hlavu a propálil ji ustaraným pohledem.

"Vraťte mi to!" zakřičela a kouzlem si knihu katapultovala do náručí.

"Persephone, to nesmíte!" vydechl a ona zakroutila hlavou, máchla volnou rukou a zmizela.

Hadea se zmocnila panika. Nemohla to udělat, nemohla. Vyběhl na chodbu a rozhlédl se.

Měl by někoho najít a říct mu to?

Ne, nemá na to čas. Musí okamžitě jednat. Okamžitě.

"Ale kde jsi?" zeptal se jen tak do větru a pak mu to došlo a rozběhl se směrem k její ložnici.

Doběhl a popadl dech. Ano, byl voják, ale už měl věk. Zabušil na dveře.

"Persephone!" křikl a vzal za kliku.

"Jděte pryč!"

"Nejdu! Nemůžu vás nechat to udělat!" bouchl dlaní do dveří a nechal ji tam položenou.

"Nemůžete mi v tom zabránit, nechte mě být!" ozvalo se a bylo slyšet jak dívka čímsi těžkým praštila do stolu.

Hade se rozhlédl a uvědomil si, že skutečně nemá moc možností jak zasáhnout. Neuměl přeci žádné kouzlo, kterým by odemkl dveře. Mohl se pokusit otočit klíčem, ale nevěděl jak. Ano, přisunul si knihu v knihovně, ale tohle bylo něco úplně jiného.

Pak se zarazil a chvíli poslouchal co se děje za dveřmi a až pak mu došlo, že z toho všeho natolik zlenivěl, že zapomněl, kým skutečně je.

"Mýlíte se, Persephone." udělal pár kroků do zadu a nadechl se. "Vy jste totiž zapomněla, že já můžu něco dělat. Já jsem totiž člověk!"

S tím výkřikem se rozběhl ramenem proti dveřím a vyrazil je. Dveře s rámusem dopadly na zem a s nimi i Hade, který vydal bolestivý hrdelní zvuk. Otočil se na záda a vydechl. "Vidíte? I rameno si kvůli vám vykloubím."

Persephone tam stála a koukala na něj.

"Jděte pryč." sykla, zatímco se muž před ní drápal na nohy. "Nechte mě to udělat."

"Nemůžu." odpověděl a mnul si zraněné rameno. "Nemůžu vás nechat."

Persephone se rozmáchla a kouzlem ho přišpendlila ke zdi. "A proč? Proč bych neměla?" křikla na něj a zkřivila obličej. "Nenávidím to, nenávidím emoce. Jen se podívejte!"

"Persephone, prosím..."

"Nikdo se nikdy nestaral o to, co cítím, tak proč bych měla?! Všichni se vždycky zajímají jen o Odette, víte?!" Najednou měla touhu to všechno říct, všechno, co tak dlouho tajila před světem. Nebylo to logické, ale dělo se to.

"Nikdo se mi nikdy nedvořil, nikdo se mě nikdy nezeptal jak se mám, jestli jsem v pořádku! Copak jsem tak náročná? Nikdo se nikdy nestaral, nikdo mě nikdy nemiloval, tak k čemu? K čemu?!" Povolila kouzlo a sklopila hlavu.

"Nejspíš ani nejsem schopná mít někoho ráda. Vždyť všechno co cítím je bolest."

Hade došel až k ní a položil jí ruku na rameno.

"Bolest?"

"Tady." položila si ruku na střed hrudi. "Vždy když..." podívala se na něj a nedořekla.

Hade se zasmál. "Tohle vás trápí, drahá? Ta bolest, to může být láska."

Ona nakrčila obočí.

"Persephone, chci abyste mě teď poslouchala, ano? Protože..."

Nadechl se a nechal ruku na jejím rameni.

"Vaše srdce nepatří vám." pronesl a ona naklonila hlavu na stranu.

"A čí by jako bylo?"

Hade si povzdechl a podíval se na ni.

"Jste krásná, Persephone a kdokoli to nevidí je jen hlupák. Vy jste nádherná, máteněco, co mě k vám táhne už od první chvíle, co jsem vás viděl. Vaše sestra může být sebekrásnější, ale na vás nemá. Jste jako jarní jitro v němž zůstává zimní chlad."

Persephone udělala krok dozadu. Koukala na něj trochu podezdřívavým pohledem.

"Myslíte to vážně?" zeptala se po chvíli a on přikývl.

"Jen vás potřebuji víc poznat, ale to mě musíte nechat." zadíval se jí do očí a ona zamrkala. "Jen si proboha nevyřezávejte srdce."

"Vy..." zašeptala a podívala se na něj. "Vy se o mě skutečně zajímáte jako o... Ženu?" zvedla obočí a celá představa zbavování se emocí jí najednou přišla neskutečně hloupá. Cítila jak rudne a jak se jí krev valí do hlavy, srdce jí bušilo.

"Ano." přikývl a sykl bolestí, jak si pohnul se zraněným ramenem. Dívka udělala krok k němu, dlaň mu položila na bolavé místo a cosi zamumlala.

"Mělo by to být lepší." podívala se na něj a on se na ni usmál.

"Děkuji." kývl na ni a ona se poprvé za celou tu dobu co se znali usmála. Ne moc, jen maličko zvedla koutky úst, tak přirozeně a upřímně.

A Lord Hade shledal, že když se směje, je ještě krásnější.