Black Swan /CZ/

48.

Rothbard se poprvé za dlouhé měsíce rozhodl opustit svou ložnici. Zarostlý, unavený, zničený a abych byla upřímná tak i trochu opilý vyšel na chodbu a zamrkal. Něco bylo špatně.

Ano, celé týdny zůstával zavřený ve své ložnice, jen se občas přemístil do kuchyně a zpátky. Občas se za ním stavila Odette, ale teď měl pocit, že je něco špatně.

Tedy, stoprocentně bylo něco špatně. Nebyla tu Claudette a když tu nebyla, začínal mít pocit, že srdce v jeho hrudi už nebije tak, jak by mělo. To ona ho totiž tenkrát přivedla k životu, takže když ho zavrhla, bylo logické, že to bude mít následky. 

Užíral se svým vlastním smutkem tak moc, že si nevšiml, že slunce už do jeho oken nesvítí tak jak kdysi, že se voda zakalila a vítr přestal foukat na hladinu. Kdyby byl býval vyšel ven, všiml by si, že les utichl a začal umírat. Že ptáci nezpívají a satyři nehrají na flétny. Že dryády umírají.

Ale teď si všiml chladu na chodbě. Ne jen chladu, zimy. To ho probralo z jeho deliria a zamračil se.

"Odette?" zamumlal a přitáhl si košili blíž k tělu. Rozhlédl se. Cosi ho nevysvětlitelně táhlo nahoru, do podkroví. Nevěděl proč, jen věděl, že musí jít. Vydal se a chlad sílil, ale on měl nutkavou touhu.

Smysly se mu zbystřily. Něco tady bylo hodně špatně. Nachystal ruce k obraně a začal se strachovat i o jeho mladší dceru, Odette.

Táhlo ho to nahoru, na opačnou stranu než bývala Persephonina ložnice. Nepřemýšlel, jen šel. Došel až na konec chodby a zarazil se. Nechodil do této části zámku často, ale byl si jistý, že na místě, kde nyní byla zeď kdysi bývaly dveře.

"Nevím kdo jsi, ani jakou hru se mnou hraješ, ale já jsem Rothbard a tyto kouzla..." Máchl rukou a odhalil dveře před sebou. "Na mě neplatí." 

Teatrálně rozrazil dveře a zarazil se. Vůbec nevěřil svým očím. Na posteli v zaprášené místnosti ležela Claudette. Ano, jeho Claudette, krásná a mocná a spala. Byla bledá jako smrt a vypadala, že tam už nějakou tu chvíli leží. Sotva dýchala.

"Claudette!" vydechl a přeběhl k jejímu lůžku, jemně s ní zatřásl a poprvé za téměř půl roku se zasmál. "Milovaná moje, já se..." zastavil se a zamračil se. Ona nespala. 

"Ach, tati." ozvalo se za ním a on se kleče na zemi otočil.

"Odette? Jsi v pořádku? Nevíš co se to tady děje? Musíš mi pomoct dostat ji dolů, já..." Zarazil se uprostřed věty. Jeho dcera ho propalovala tím nejděsivějším pohledem, který uměla.

"Odette?" zeptal se a stoupl si před svou ženu. Něco bylo špatně. Hodně špatně.

"Tati, proč mi to děláš tak těžké?" pronesla bez emocí a on se zamračil.

"Co se děje? Co to má znamenat?"

"Máma je silná čarodějka. Tedy, byla. Chtěla jsem ještě počkat, ale teď nevidím jinou možnost..."

"Co se to děje?!" zahřměl a dívka se ušklíbla, luskla prsty a on se složil k zemi, stejně bezvládný jako Claudette.

"To bys chtěl  vědět." zamumlala a položila ho kouzlem na postel vedle jeho ženy. Ne, nebyli mrtví. Ještě ne. Nebyla tak hloupá, aby je zabila. Ani Tantaliuse nezabila. I když, ten měl ke smrti nejblíže ze všech.

Potřebovala jejich sílu, aby mohla dokázat to co chtěla. A teď, když přemohla svého otce, už jí nikdo nemohl stát v cestě.

Nikdo. Ani její sestra a její hloupoučký budoucí manžel. Věděla, že se budou brát, protože zastavila havrana s touto veselou zprávou.

Ale teď už se jich nemusí bát. Nemusí se bát ani samotné smrti.