Black Swan /CZ/

66.

Vešli na mýtinu. Hade držel Persephone v náručí, za ním šel Rothbard a Claudette, dál už se držela Lilith. Na paloučku už seděly Dryády v kruzích na zemi. Uprostřed stála Gaia a cosi rituálně odříkávala. Když si všimla průvodu, přestala a rukou naznačila, aby přistoupili blíž. Když se ale všichni vydali tím směrem, zarazila je pohledem a kývla jen na Hadea. Ten, svírajíc svou manželku v náručí přešel kolem Dryád. Cítil energii, která zde byla koncentrována. Cítil chladnou kůži jeho manželky. Tak moc ji miloval. Snad se to povede.

Položil ji na mech před nohami jeho matky. Mech byl měkký a vlhký a tak to působilo, jako by ji pokládal do postele. Střep měla pořád zabodnutý v hrudi a krev na její košili už zaschla, takže to celé působilo téměř pevně, jakoby její tělo nechtělo ten kus skla už nikdy vydat. Oči měla zavřené, byla bledá a chladná.

Políbil ji na čelo a zvedl hlavu. Ta promluvila: "Z pozice Matky všeho živého jsem schopna vrátit této ženě život. Ale nic není zadarmo." S posledními slovy naznačila rukou, aby přišli i Rothbard s Claudette.

"Aby se znova nadechla, potřebuji tři věci. První z nich, ta, která pomůže vrátit její duši jsou slzy její matky," pronesla vážně Gaia a natáhla ruku směrem k plačící Claudette. Hřbetem ukazováčku setřela dvě slzy z její tváře a sehnula se k Persephone. Pak jí je nechala skapnout na čelo dívky a napřímila se.

"Jako druhou, budu potřebovat myšlenku jejího otce, za její mysl," pokračovala a důležitě se podívala na Rothbarda.

"Myšlenku?" zvedl obočí a zakroutil hlavou. "Jak jí mám dát myšlenku?"

"To je na tobě. Mělo by to být něco, co je tvá myšlenka, tvé dílo, něco, co jsi sám stvořil." mluvila Gaia a koukala přitom jakoby skrz něj, dramaticky a vážně. Rothbard začínal pochybovat o tom, že je nejteatrálnější osoba v okolí.

Klekl si a sklonil se ke svojí dceři. Pak jí do ucha zašeptal jakési slovo, které mělo zůstat věčným tajemstvím mezi ním a jí. Bylo to kouzlo, kouzlo, které vymyslel speciálně pro ni, když byla malá. Kouzlo pro zpívající květinu. Jednoduché zaklínadlo, které jí nyní zašeptal do ucha.

Jeho myšlenka.

Pak vstal a přikývl na znamení, že může Gaia pokračovat.

"A jako poslední potřebuje dar těla. Ten jí může dát jen jedna osoba. Za tělo je to krev osoby, která ji miluje víc než cokoli na světě." řekla a podívala se na Hadea. Ten chvíli nechápavě koukal a pak vykulil oči.

"Máti, jestli její tělo povstane zpět z mojí krve, bude to znamenat..." nedokončil, ale Gaia přikývla. Claudette se jen zamračila a naklonila se ke svému muži.

"Máti?" zeptala se ho a Rothbard pokrčil rameny.

"Já už se ničemu nedivím." odpověděl a podíval se zpět na Gaiu.

"Ano. To bude znamenat, že se stane bytostí stejně dlouhověkou jako jsi ty. Děláš, jakoby ti to vadilo," pousmála se Gaia na Hadea a ten přikývl a natáhl před sebe ruku, dlaní vzhůru. Gaia vytáhla od pasu dýku.

Claudette odvrátila pohled, když se ostří dotklo Hádovy kůže. Dryády zesílily svůj zpěv.

Hade sykl bolestí a zamračil se. Ruku měl napnutou, staženou a z podélné rány na dlani mu tekla tmavá krev. Gaia v ní smočila prsty a namalovala s nimi Persephone čáru od čela přes nos až k bradě.

Hade ustoupil a Gaia pozvedla ruce k obloze.

"Aithana hasthete." pronesla a Dryády to po ní sborově zopakovaly.

"Aithana hasthete."

"Phia he pété." pokračovala a začala zhluboka dýchat. Pak se natáhla k tělu dívky, sevřela střep a vytáhla ho z její hrudi.  Rothbard si přitáhl Claudette blíž k sobě a dokonce i Hade sebou cukl.

"Phia he pété." opakovaly Dryády a Gaia máchla rukama nad Persephone. Kdyby to někdo mohl vidět, všiml by si, že se její rána zacelila

"Estrésia a Terra le Gaia, ordí a ví!" zakřičela Gaia, zvedla jednu ruku nad hlavu a věřte tomu nebo ne, udeřil do ní blesk, blesk z čistého nebe. Výboj prošel jejím tělem a ona jej druhou rukou nasměrovala k Persephone. Hade uskočil stranou a sledoval, jak blesk uhodil do těla jeho manželky.

"Persephone!" křikl Rothbard a chtěl nějak zasáhnout, ale Hade ho zarazil pohybem ruky. Dryády přestaly zpívat. Gaia se sesunula na zem.

Chvíli se nedělo nic. A pak po několika dlouhých vteřinách klidu Persephone s nádechem zvedl hrudník, týl ovšem zůstal ležet na zemi, takže to vypadalo, jakoby se snažila udělat most. Ruce se jí sevřely, jakoby snad bolestí. A z úst se jí vydral výkřik, bolestiplný, ale co víc, živý.