_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 70 🍀

Isabela

Uplynuly dva dny ode dne, kdy jsem si zkoušela své šaty. A jak se tak pomalu blížily letní prázdniny, na stupních celsia se pomalu zvyšovalo číslo. Ne, že by zrovna tady v Norsku bylo velké horko, to rozhodně ne. Ale přeci jen, vzhledem k tomu, že jsou všichni zdejší zvyklí na toto klima, našlo se hodně jedinců, kteří se neoblékali jako v mírném podnebném páse, nýbrž jako v páse tropickém. Nebylo se čemu divit, teplo bylo velké.

Za ty dva dny se toho moc nezměnilo. Spíše se novější změny ustálily. Už pro mě bylo samozřejmostí usínat a probouzet se vedle Maca, po jeho boku chodit do školy, ze školy. Nebylo to z donucení, jen jako by nás k sobě něco táhlo a drželo u sebe. Trávili jsme spolu nejvíce času. Martinus ani moji rodiče nebyli v baráku tak často.

Když sem kluci přišli, trávila jsem většinu volného času s přáteli. Teď se to najednou měnilo a vše bylo naopak. Ale já to nechtěla měnit. Cítila jsem se až moc dobře. Protože ať už jsme se pokoušeli něco společně uvařit, hráli na kytaru, povídali si sedíc u okna, za kterým z nebe padaly kapky deště, zkoušeli nakreslit jeden druhého, nebo jen hráli polštářovou válku, měla jsem pocit, že je to správné. Ne jen ta chvíle, ale všechno. My dva. Bylo správné být spolu. Tedy, já si to myslím.

Právě teď se snažím nakreslit Macův portrét, zatímco na mou kytaru hraje nějakou anglickou píseň.

„Znervózňuje mě, jak si mě přeměřuješ." řekl najednou, nepřestávaje hrát. Musela jsem se nad tím ušklíbnout a naschvál tužkou kroutila, abych zjistila přesný náklon jeho hlavy, ač už jsem to udělala nejméně dvakrát, a se skousnutým spodním rtem si ho důkladně prohlížela.

„Alespoň víš, jaké to je."

Měla jsem dnes lehce drzou, upřímnou náladu, a tak jsem říkala, co jsem měla na mysli. A ano, byla pravda, co jsem řekla. Jeho pohled mě přímo propaloval jakkoli a kamkoli jsem se jen pohla.

Blonďák nechápavě krčil nos, ale bylo vidět že zakrývá úsměv. „Jak to myslíš?"

„Tak jak to říkám."

„Takže chceš říct, že já pozoruju tebe?"

Přikývla jsem, načež Marcusův výmluvný úsměv nahradil vítězný úšklebek.

„Ale Is, já přece nejsem ten, který toho druhého ráno pozoruje když se převlíká a dělá, že spí."

Cítila jsem, jak můj úsměv zkameněl a tváře přímo hoří. Jak si toho jen mohl všimnout? Horlivě jsem nad tím přemýšlela, pak jsem si ale uvědomila, že schovávat obličej do polštáře není úplně nenápadné. Ale, zkrátka se nešlo nedívat. A mohl za to Marcus, ne já. To on mě budí ve stejnou dobu jako se budí on, kdyby mě nechal spát, nezastihnu ho při oblékání. A navíc to dělá naschvál. Vždyť se může oblékat třeba v koupelně, nebo mě vyhnat. Ale ne, pan Gunnarsen se prostě musí po pokoji producírovat bez trička. Když už jsem nad tím tak přemýšlela, opravdu jsem si neuvědomovala, že si silně koušu ret, před očima výjev z teď už téměř každého rána. Uvědomila jsem si to, až když jsem uslyšela Macův tichý smích.

„Ehm... No... Já... Ehm... Nemyslím si, že tohle je text té písničky." zakoktala jsem se, pohled odvracejíc ke skicáku.

„Já myslel, že jí neznáš." poznamenal Marcus a já se levou rukou plácla do čela. Blonďák nechápavě zvedal obočí.

„Marcusi Gunnarsene," začala jsem, vraždíc toho kluka pohledem. „Ta písnička je anglicky a ty teď mluvíš norsky."

Až teď to vypadalo, že pochopil. A tak jsme oba pokračovali ve své činnosti, dokud nás to nepřestalo bavit. Pak už jsme si vedle sebe sedo-lehli na postel přemítaje o všem. Nechápu to. To, jak moc se cítím s Marcusem dobře. Tak moc si rozumíme, i když třeba nemáme v něčem stejné názory, nevadí to. Když se sem s Tinusem nastěhovali, viděla jsem ho jako hloupého machýrka, ale ten názor se změnil. Neuvěřitelně moc se změnilo mé mínění o něm. Teď už vím, že je to neuvěřitelně obětavý, chytrý, přemýšlivý, zábavný, starostlivý, hodný, chápavý, nadaný, hezký, milý, silný člověk. Stačí jen tiše sedět a obdivovat ho za to, jaký je, mezitím, co něco vypráví. Cítím se s ním dobře, volně, v bezpečí. Jako když hledáte puzzlíky, které máte spojit a najednou je najdete. Nebojím se mu říct něco, že by se mi mohl vysmát, protože i když si ze sebe děláme legraci, není to posměch. Sic cítím, že to není úplně to ono, jako by něco chybělo, ale mám správný pocit. Teď a tady, když ležím v jeho náruči a snažím se prosadit můj film a nepodlehnout jiskřičkám v těch očích barvy čokolády.