_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 5🍀

Isabela

Je tři čtvrtě na šest. Čtvrtek dvacátého šestého dubna. Ano, čtvrtek. Ten čtvrtek, kdy se sem mají nastěhovat ti dva. Mamka mi ráno řekla, abych se chovala mile, až přijedou, a ještě mi řekla, abych uvařila špagety, moje nejoblíbenější jídlo. Teď jsem zrovna míchala mleté maso. Snad to všem bude chutnat.

Když jsem vše připravila, šla jsem se obléct. Vzala jsem si černé džíny, růžové tílko a šedý, melírovaný cardigan. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a make-up jsem si nedávala. Moc jsem ho nepoužívala a dnes jsem neměla náladu na to, patlat to na sebe. Jen jsem si narovnala řasy řasenkou. Pak už jsem jen čekala a čekala, dokud nepřijedou.

Konečně ve čtvrt na sedm jsem uslyšela dveře a poté mamčin hlas křičící: „Ahój! Už jsme tu!" proto jsem rychle položila telefon a šla je přivítat.

„Čau!" vlezla jsem do verandy a stoupla si na schody. Mamka zase někam odešla a pak přišla i s tátou, nesouc kufry.

„Ahoj." řekl taťka. Mezitím, co si oba sundavali boty, vlezli dovnitř dva blonďáci. Oba měli tmavé, čokoládově hnědé oči. Jejich vlasy byli přehozené na levou stranu. Oba byli ale vlastně docela jiní. Jeden měl vlasy delší a jeho oči byly tmavší a druhý měl kratší vlasy a o trochu světlejší oči. Jeden, ten s delšími vlasy měl poškrábaný obličej a levou ruku. V jedné ruce si nesl berle, nejspíš už mohl normálně chodit. Oba se tvářili docela pohodově. Vlastně mi jich bylo docela líto, ale stejně jsem nesouhlasila, že se sem stěhují. Ten s delšími vlasy se na mě podíval. Jeho tmavé oči se zabodli do mých. Vlastně jsem nechápala, proč se na sebe takhle díváme. Celou si mě prohlížel a já si přišla jako pod skenerem, který prohlížel skrz celé mé tělo. Trochu mi naskočila husí kůže.

Marcus

Když jsem vešel do dveří, na schodech stála holka s dlouhými vlasy, které se jí vlnily až někam k bokům. Prohlížela si nás všechny velkýma modrýma očima.  Trochu se mračila, avšak pokaždé co schytala káravý pohled od své matky, nuceně se pousmála. Bylo vidět, že není přímo nadšená, že se sem stěhujeme a to jenom na chvilku. Pro mě to taky vlastně nebylo nic moc úžasného. Zvláštní na tom bylo, že mou pozornost získaly její oči, které i přes mračící se nepřístupný obličej vypadaly celkem plaše.

Isabela

Mamka ukázala na toho s kratšími vlasy. „Tohle je Martinus a tohle Marcus." podali jsme si ruce. „Já jsem Isabela." představila jsem se a všichni jsme se vydali do kuchyně.

„Chcete se najíst?" zeptala jsem se. Mamka přikývla a já jsem jim rozdala boloňské špagety se sýrem. Pak jsem odešla do chodby a vyndala jsem ze skříně limonádu. Tu jsem pak odnesla do kuchyně a nalila jí do sklenic, které jsem rozdala ostatním. Posadila jsem se a začala jíst. Při jídle jsme mluvili hlavně o té bouračce.

„No, jeli jsme v dešti. Byla tam mlha a vím, že proti nám jela motorka a pak, víš to, Macu?" začal vyprávění Martinus. Teda, myslím.

„Taťka se jí uhnul. Ale pak tam jela ještě jedna a my vyjeli z cesty. Doktor říkal, že jsme narazili do stromu a ta motorka narazila do nás, zezadu do dveří u mojeho místa. Prý za to může to, že se na té silnici nikdo neorientuje." řekl ten, ehm, Marc? Ne, ne, Marcus. V jeho očích bylo vidět, jak je to oba mrzí a zraňuje. Dále se s mými rodiči bavili o tom, jak hrozné je to se silnicí u Troforsu. Typické dospělé řeči, kterým stejně stoprocentně pořádně nerozuměli.

                                ***

Pak jsme dvojčata provedli po celém baráku a po zahradě, aby věděli, kde co je.

„Zabírám si ten větší pokoj!" křikl Martinus a po pěti schodech vyběhl do mezipatra (teda, myslím do mezipatra, je to pěti schodové poschodí) do pokoje mojí sestry i s kufry. Marcus svraštil obočí a odnesl své kufry do pokoje Philla, který byl hned vedle mého pokoje.

„Takže, teď, v koupelně máte připravené ručníky, pokud je nemáte a kdyby něco, přijďte se nás zeptat anebo běžte za Belle." tím myslela mě. Já jsem jenom přikývla a rodiče odešli do přízemí. Já taky odešla, ale do svého pokoje. Přijde mi, že se k nim chovali, jako k nějakým malým dětem.

Chtěla jsem si kreslit, bohužel mi došel papír. V tu chvíli jsem si vzpomněla, že balík papíru je v sestřině pokoji. Slezla jsem ze židle a po schodech vyběhla k pokoji, kde teď bude Martinus. Zaklepala jsem na dveře.

„Můžu? To jsem já, Isabela!" uslyšela jsem kroky. Ale místo Martinuse mi otevřel Marcus.

„Co je?" zeptal se trochu otráveně.

„Jenom si pro něco jdu. Můžu?" pustil mě dovnitř. Šla jsem rovnou ke kopírce. Vedle ní byl balík papírů. Několik kusů jsem si vzala a pak jsem se zeptala: „Co tu vlastně děláš?"

Pozvedl obočí. „Proč tě to zajímá?!"

„Myslela jsem, že tady teď bydlí Martinus."

Protočil panenky. „Šel jsem za bráchou."

„Aha." odešla jsem do chodby. Tam se z koupelny vynořil Martinus. Šel za svým bratrem.

Když jsem kreslila ve svém pokoji, ozýval se z chodby hlasitý smích. Vzpomněla jsem si, jak jsme se sestrou kdysi kreslily na papír nápis "NEVSTUPOVAT" a pak jsme si to lepily na dveře. Asi budu nějaký potřebovat. Proto jsem si vzala svá velká sluchátka a hudbu pustila naplno. Začala jsem kreslit ten nápis...

Tak, už jsou tu!
🍀 Ahojky! 🍀

No, myslím, že kluci to tady pěkně rozjedou. Rovnou jdu psát další kapitolu, tákže se těšte.
I když teď těch několik kapitol nebude nic moc, prostě nuda, no.
Ale doufám, že se vám to aspoň trochu líbilo.

🍀 _I_love_you_guys_ 🍀