_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 43 🍀

Isabela

„Ahoj, broučku. Jak ti je?" mamka se do místnosti přiřítila jako velká voda. Ihned se ke mně nahrnula a začala mě prohlížet.

„Docela fajn." odtáhla jsem se a vstala, abych se napila čaje. Nakonec jsem si sedla ke stolu. Máma si dala vařit vodu na kafe, když do místnosti vešel Mac.

„Zdravím." pousmál se na starší ženu, ta mu úsměv opětovala. „Ahoj, chceš také udělat kafe?"

Blonďák přikývl a sám poslal mou mamku si sednout s tím, že kávu dodělá i přinese on.

Paní Førsteová se tedy rozhodla, že se bude zajímat o zdraví své dcery - mě.

„A v krku tě bolí?"

„Ani ne." zakroutila jsem hlavou.

„A hlava?" ptala se dále.

„Lepší se. Před chvílí jsem si vzala prášek."

Mamka pokračovala ve výslechu.
„A vzala sis ho po správné době?"

Přikývla jsem.

„A horečku -" rovnou jsem jí skočila do řeči, nebavilo mě to poslouchat. Nikdy jsem neměla ráda, když se o mě někdo staral. Byly to zbytečné starosti, stejně jsem věděla, že je to obyčejné nachlazení, či viróza.

„Když jsem si brala prášek na hlavu, měřila jsem si teplotu. Je to dobré, zabraly mi léky. Nemám teď horečku. Už ráno jsem si měla vzít prášky a jít do školy. Vždyť je to jenom nachlazení." v tu chvíli jsem schytala nepěkný káravý pohled od Marcuse.

„No jo, pardon." zvedla jsem ruce v obranném gestu. Sama pro sebe jsem se musela zasmát. Mac se mezitím posadil ke stolu, před mou mamku položil její hrnek kávy a před sebe ten svůj.

„Takže umírám na nějakou chorobu?" ušklíbla jsem se, no Mac mě pod stolem kopl do nohy. Umět jeho pohled zabíjet, už jsem mrtvá.

„Notak, Is! Chovej se trošku slušně! Když máš horečku, tak prostě do školy nesmíš!" vložila se do toho mamka. „A buď ráda, že se o tebe Marcus postaral. Má totiž pravdu, tohle není sranda. Nedejbože, kdybys něco přechodila."

„Heh," povzdechla jsem si a protočila očima. Už je to tady, jakmile se máma nemůže starat o nejmladšího ze svých dětí, začne se upínat na nás ostatní. V tu chvíli mě napadlo, kde je vlastně Phillip?

„Ehm, a kde je vlastně brácha?" ptala jsem se. „Vždyť ze soustředění se měl už dávno vrátit. Minimálně tak dva týdny tu měl být."

Mamka zakroutila hlavou. „Vzpomene si na vlastního sourozence až když je nemocná." zabrblala. „Phillip po skončení soustředění zůstal v Tosbotnu, u své babičky. Je tam už tři týdny." vysvětlila. Vlastně jsem byla ráda, ani mi nijak nechyběl.

„Aha." vydechla jsem a zvedla se ze židle. „No nic, jdu nahoru."

***

Zbytek pondělí jsem pospávala, stejné to bylo v úterý, když byli oba kluci u psychologa.

Nyní byla středa a já se probudila už v sedm hodin ráno s bolestí hlavy. Už mi ale bylo lépe - říkala jsem, že je to pouze nachlazení.

Na schodech jsem potkala Tinuse, a tak jsme se společně vydali dolů.

„Tak co, jak ti je?" zeptal se a já se musela zamračit. Blonďák nechápavě zvedl obočí. „Co je?"

„Prosím, aspoň ty se nezajímej o můj zdravotní stav."