_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 23 🍀

Isabela

Ve vlaku bylo teď ráno poměrně málo lidí. A není se čemu divit, většina totiž už bývá ve škole, práci a hlavně jezdí auty, či autobusy.

Seděli jsme všichni tři v jednom kupé, ale nikdo jsme si nepovídali, každý měl svých starostí dost. Docela mi naše cesta vlakem připadala jako cesta Harryho Pottera a jeho přátel do Bradavic. Já jako Hermiona a ač byli tito dva dvojčata - takže jasní Fred a George Weasleyovi, Martinus byl sto procentně Harry a Marcus Ron, už jenom kvůli jejich chování.

V uších jsem měla sluchátka a právě jsem přepnula písničku. Začala mi hrát píseň Stitches od Shawna, na kterou jsem neměla náladu, takže jsem přepla na další. Přivřela jsem oči a snažila se usnout.

Možná bych bývala usnula, kdyby mě neděsil ten pohled Marcuse, jenž mě propaloval skrz naskrz.

                             ***

Probudil mne zvláštní křik, jako by odněkud z dálky. Avšak tím, jak jsem se navracela do úplného vědomí se hlasy přiblížily, ale ztlumily. Když mi někdo vytrhl sluchátka z uší, slyšela jsem úplně.

„Isabelle!" křičeli Mac s Tinusem střídavě.

„Co je?" zněla jsem trochu podrážděně, za což jsem si sama v duchu nafackovala.

„Za chvíli vystupujeme." obeznámil mě Martinus, mezitím co jeho starší dvojče sundalo zeshora zavazadla.

Rychle jsem si schovala mobil do kabelky a stejně jako tihle dva téměř stejní kluci sedící naproti mě jsem si oblékla kabát.

Marcus nám podal naše kufry, každý měl jeden svůj, ve kterém jsme měli oblečení na gala v muzeu, ihned poblíž střední umělecké školy, kde se měla soutěž odehrávat. Také jsme měli s sebou pyžama a věci na hygienu, jelikož jsme v hotelu v Oslu přespávali. Martinus měl v kufru ještě věci na fotbalový zápas, na který se zřejmě podle jeho blaženého pohledu moc těšil a já měla ve svém kufru nacpané překvápko pro Marcuse.

Natáhla jsem ruku ke klice, abych mohla jít ven na chodbu, ale má ruka se srazila s tou Marcusovou, který místo na kliku položil svou ruku na mou. Trochu jsem se zatřásla, když mou studenou ruku zahřála ta jeho, příjemně teplá. Zároveň jako by mnou projela zvláštní elektřina a mně naskočila husí kůže. Rychle jsem otevřela dveře a s kufrem vláčícím za sebou vyšla na chodbu a popošla ke dveřím, abych mohla vystoupit z vlaku.

Cesta k náměstí nám utíkala rychle. Když už se naše cesty s Martinusem rozdělovali, rozloučili jsme se a šli jsme sami.

Ani jsem se nenadála a už jsem stála před dveřmi do krásné obrovské školy, kde jsem měla strávit skoro celý dnešek.

Nadechla jsem se a vydechla, bála jsem se otevřít a vejít dovnitř. Zmateně jsem se podívala na Marcuse, jehož úsměv mi dal oporu a tak nějak mě podpořil k položení ruky na kliku. Znovu jsem se na něj podívala. On jen přikývl a já jako na jeho rozkaz otevřela dveře.

Uvnitř byla jemná, docela lesklá kamenná podlaha. Na zdech byl jemný bílý nátěr s nazelenalým nádechem, jehož barva mi připomínala barvu zeleného jablka. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila tu zvláštní vůni. Vůni něčeho nového, čerstvý vzduch, jenž sem přivanul při našem příchodu.

Skoro všude visely různé obrazy - od portrétů nakreslených černým uhlem, až po abstraktní obrazy namalovanými olejovými barvami. Nenáviděla jsem, když jsem měla malovat abstraktní obrazy, ale tyto vypadaly vlastně docela hezky. Stejně jsem je nikdy jako umění neuznávala.