_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 52 🍀

Isabela

Ihned po tom, co jsem přikývla jsem si musela jít zabalit nějaké věci na spaní a oblečení a věci na zítra do školy. Samozřejmě taky nějaké věci na hygienu a tak.

No, jelikož v domě Gunnarsenových je prý vyklizená lednička, dostali jsme všichni povinnou večeři, které jsem se musela zúčastnit i já. Taky nám mamka dala něco na snídani, abychom jí prý neumřeli hlady.

Když jsme byli všichni tak nějak připravení, taťka nás odvezl do Trofors. Netušila jsem, kam až jede, protože Gunnarsenovic rodinný dům byl až trochu dál, na kraji města. Stejně jako náš dům. Byl i podobně velký, měl dokonce stejný nátěr. Vypadal moc hezky.

„Tak buďte hodní." ozvalo se z auta a než jsem stačila cokoliv říct, táta odjel.

Popostoupila jsem tedy blíž ke klukům a dům si znovu pořádně prohlédla. Bylo vidět, že o keříky na zahradě tu nikdo moc více jak dva měsíce nedbal. Proto neměly tak symetrické tvary, do kterých je zřejmě někdo před tou dobou vystříhal Tráva potřebovala posekat, no její délka dokazovala, že Silje tu každý týden seče. Ze schránky tady u plotu trčelo pár dopisů. No, ono se to za týden hold nahromadí.

Ale celý dům byl celkově opečovávaný. Vím, že asi jednou už tu kluci byli, ale se Siljí. To prý natírali plot a pokud si dobře pamatuji, ještě něco. Ano, pleli, uklízeli dům a celkově se o vše starali.

Martinus třemi dlouhými kroky došel ke schránce. Pod jedním z kamínků se skrývaly klíče od domu, schránky a garáže. Rychlým pohybem odemkl schránku a vytáhl z ní všechnu poštu. Pak schránku zase zamkl a klíče hodil za sebe, kde zrovna procházel Marcus. Ten klíče obratně chytil a zamířil k brance domu. Otevřel vrátka, které jednou rukou podržel a druhou mi ukázal, ať jdu první.

„Prosím." usmál se jako pravý gentleman, no následně se jeho obličej zkroutil do úšklebku, který mu vytvořil malé dolíčky.

Zasmála jsem se nazpět a s monotónním "díky" jsem se dala do pohybu.

„Další z věcí, co má Gunnarsenovic kouzlo." poznamenal Mac, mezitím, co jsem okolo něj procházela.

„Jaký tentokrát?" pozvedla jsem obočí, procházejíc na příjezdovou cestu.

Marcus se ke mně s šibalským úsměvem naklonil. Osud snad naschvál nechal čas zpomalit, možná se mi to jen zdálo. „Pak uvidíš." zašeptal a já jako omámená nepatrně přikývla. Pak se Marcus zase trochu odtáhl a začal mluvit v normální hlasitosti.

„Gunnarsenovic kouzlo není jenom lék na kocovinu." začal vyprávět. „Je to kouzlo 'šarmu' jak ve všech Gunnarsenech," zakmital obočí a já si neodpustila štiplavou poznámku. „A egoismus mají taky všichni Gunnarseni?" ušklíbla jsem se. Marcus mě spražil vražedným pohledem a pokračoval jako by nic. „Ale to kouzlo maj i všechny věci, co my Gunnarseni uděláme." zakončil svůj monolog a pyšně se usmál. Bylo to, jako by citoval něco velmi důležitého.

„A tím myslíš něco konkrétního?" zeptala jsem se s pozvednutím obočí.

„Nebuď netrpělivá, Isabelle. Budeš si muset počkat." teď zase mluvil, jako by on byl ten 'dospělý'. Ale to nebyl ani jeden z nás.

S úsměvem jsem šla až ke dveřím do domu, když jsem si všimla, že za domem je zahrada. Otočila jsem se na Marcuse a pohledem ho téměř prosila, abych se tam mohla jít podívat. Blonďák zavrtěl hlavou.

„V žádném případě, Førsteová. Možná pak."

S Martinusem, který právě zapínal elektriku jsme si vyměnili nechápavé pohledy.