_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 27 🍀

Isabela

Později, když už se všechny formality od prezentace obrázků až po představení soutěžících a tak, jsem se rozhodla Marcusovi dokázat, že já umím porušovat pravidla. Znovu jsem brala jednu skleničku šampaňského po druhém.

Když jsem usoudila, že se dostatečně motám, rozhodla jsem se poctít návštěvou Marcuse Gunnarsena.

Už jsem myslela, že ho nenajdu, když v tom jsem zaslechla známý smích a lehce rozladěný, ale stále čistý hlas toho, koho jsem hledala.

„Jasně že ne!"

„Ale jo, stoprocentně jo." Tinus se zasmál.

„No nevím kdo se culí do mobilu jako debil." Martinus svého staršího bratra spražil pohledem.

Najednou se znova pousmál.

„No to je jedno, jdu si pro pití, bro." poplácal Marcuse po rameni a někam odešel.

Až teď jsem své zkamenělé nohy rozhýbala a šla jsem za ním. Teda vlastně, chtěla jsem. Místo toho jsem klopýtla a kdybych nezakřičela, což donutilo Marcuse otočit se na mě, spadla bych. Už jsem skoro cítila, jak padám na dřevěné parkety.

Najednou mě však zachytily něčí ruce a jen tak tak mě vyzvedly nahoru.

„Ahój!" ozvalo se zvesela. Tentokrát to ale nezaznělo z Macovy pusy, nýbrž z mojí.

„No nazdar. Takže z šampaňského se taky dokážeš opít?" zašklebil se na mě.

„Ha, ha, ha. Víš kolik jsem toho musela vypít?!" zněla jsem jako dítě, kterému po hodině práce dospělý řekne, že to bylo zcela zbytečné.

„A proč si toho teda tolik pila?" užuž jsem se nadechovala k odpovědi, když v tom se mi udělalo blbě.

„Protože.... Protože-" rychle jsem si dala ruku před pusu.

Marcus mi položil ruce na ramena.

„Blejt?" přikývla jsem.

„Blejt."

Rychle mě vzal za ruku a táhl mě směrem k záchodům.

„Zvládneš to sama?" přikývla jsem a zalezla do kabinky, načež jsem se pozvracela.

Když jsem vylezla, umyla jsem si ruce a několikrát si vypláchla pusu. Naštěstí tu nikdo nebyl.

Před záchody na mě čekal Marcus. Ihned jak mě zpozoroval, trochu si oddechl, ale stále vypadal ustaraně. „Dobrý?" přikývla jsem.

„Nechceš jít ven?" s úsměvem jsem kladně odpověděla.

Vyšli jsme společně ven.

Už byla tma. Hvězdy byly vidět ale jenom zřídka, protože městská světla ozařovala oblohu. Bylo tu chladno.

„Nadýchej se čerstvého vzduchu." vypadal zadumaně. Hlavu nakláněl k obloze a nejspíš o něčem přemýšlel.

„Copak?" ozval se najednou jeho dokonalý hlas, který mě vytrhl ze skenování jeho obličeje z profilu. Jeho hlas zněl tak laskavě a možná i trochu šťastně, zároveň zamyšleně. Možná mi ale laskavě připadal kvůli tomu, že se mě místo 'co je?' zeptal tak... Tak zvláštně. Nikdy na mě takhle nemluvil.

Trochu vyvedená z míry jsem se na chvíli zarazila, ale pořád jsem z něj nepouštěla oči.

„Vypadáš zamyšleně." řekla jsem. Můj hlas mi najednou přišel takový tišší, trochu monotónní.