_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 58 🍀

Marcus

Ani jsem nečekal, že ta omáčka bude tak dobrá. Po zbytek vaření jsem strávil ochutnáváním, no myslím, že ten hrnec se za tu dobu zvětšil, poněvadž omáčky začínalo být celkem málo. Vůbec jsem za to nemohl já.

U večeře se na mě s Is valila jedna pochvala za druhou, a já viděl, jak se brunetka usmívala do talíře. Tváře měla rudé a nevypadalo to moc, že se jí všechna pozornost úplně zamlouvá.

Rukou jsem pod stolem vyhledal její koleno, které jsem jemně stiskl. Následně jsem si musel dát do pusy maso, abych zakryl svůj šťastný úsměv, když se pod stolem objevila ruka, která si se mnou propletla prsty.

„... Tak, co chceš zítra udělat?" nechápavě jsem se otočil na své dvojče, které mělo na sobě právě svůj oblíbený outfit - bílý rolák a přes to tmavě modrý svetr. Co mě zaráželo bylo, že na tohle oblečení bylo dneska docela dost teplo a hlavně, že měl rolák směšně roztáhlý po celém krku skoro až pod bradu. Ihned mi bylo jasné, že to má kvůli něčemu. A to něco potřeboval zakrýt.

„Ehm, netuším, o čem mluvíš?" nevinně jsem se usmál, za což jsem si vysloužil Tinusův káravý pohled, který mě tak akorát rozesmál. Nezklidnil mě ani jeho kopanec do mojí pravé nohy.

„Už jsi se dochechtal?" vydechl otráveně a já s úsměvem přikývl. Martinus protočil očima a usmál se nazpět. Já věděl, že na mě se zlobit nejde.

„Zítra je třeba nakoupit Silji a dědovi. Tak komu zaneseš nákup?" zeptala se má kopie. Čím jsem starší, tím víc si všímám, že už si v obličeji nejsme podobní tak, jako dřív. A trochu mě to mrzí. Tehdy, když se Tinusovi objevilo nad rtem to znaménko, doufal jsem, že ho budu mít taky. Stejně jako on mi záviděl to moje na břiše. Dřív jsme chtěli být úplně stejní, ale teď máme oba svůj vlastní styl, takže jsme vlastně rádi za to, jak vypadáme.

„Proč dědovi?" podivil jsem se.

„No, jak je přece babi v lázních, tak mu nákupy vozila Silje."

Chápavě jsem přikývl. Dědu už jsem dlouho neviděl, tak to aspoň napravím.

                     ***

Isabela

Už od samého východu z domu jsem měla určité pochybnosti. Na devadesát devět procent jsem si byla jistá, že jsem na něco zapomněla. Kdybych jen věděla, na co. Vracejíc se domů ze školy jsem si konečně vzpomněla. Klíče, se kterými jsem si každé ráno obyčejně hrála při cestě na autobusovou zastávku byly někde v útrobách domu. A dům byl - samozřejmě - prázdný. Rodiče byli v práci a dvojčata neznámo kde.

Mou záchranou se stal blonďák, jehož vlasy měly nyní zvláštní objem a tvar - před chvílí je asi vypustil ze spárů gumičky.

S lehce unaveným úsměvem si to štrádoval k našemu domu se sluchátky v uších. Přesně jako zhruba před půl hodinou já.

„Uhm, ahoj, Is." věnoval mi jeden z těch zářivých úsměvů. Následně se trochu zamračil a s téměř černýma očima začal odemykat do domu.

„Čekáš tu na někoho? Na... Matta?" vypustil zhnuseně z pusy jméno mého kamaráda. Zakroutila jsem hlavou ve znak nesouhlasu, no stejně to nemohl vidět.

„Vlastně jsem čekala asi na tebe." pokrčila jsem rameny. Macovu podrážděnost nahradil překvapený úšklebek, jakmile se na mě otočil.

„Asi?"

„Hmm," přitakala jsem. „Řekla bych, že asi osud."

„Říkej tomu jak chceš." široce se usmál a v cuku letu se přiblížil ke mně.