_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 66 🍀

Věnováno Writebookandread

Isabela

„Ahoj, krásko." řekl muž s úsměvem. Rty, skryté pod černým knírem se roztáhly do úchylného úšklebku. „Copak tu děláš? Tak sama, ve velkém městě, v opuštěné ulici?"

„N-no..." vydechla jsem, couvajíc, protože muž se strništěm pokrývajícím jeho tvář se začal přibližovat.

Naneštěstí pro mě, měl pravdu. Byla jsem tu sama a v této zapadlé uličce se nikdo nenacházel.

„Jak vidíš, já jsem tu taky sám." ukázal okolo sebe. Mluvil zvláštním přízvukem, jeho hlas působil nepříjemně.

Narazila jsem zády do zdi a cizí muž se naklonil k mému uchu. „A myslím, že oboum by se společnost hodila." dýchal mi na krk a to se mi vůbec nelíbilo.

Nahlas jsem polkla. Měla jsem takový strach. Tak moc jsem chtěla zakřičet a volat o pomoc, dokud by mě někdo neslyšel, no mé hrdlo se sevřelo a já se rozklepala.

„Věř mi, že se ti to bude líbit." žaludek se mi obrátil vzhůru nohama. Dělalo se mi špatně. Ze strachu, z blízkosti, z pohledu onoho muže.

Víc se ke mně natiskl a párkrát se o mě otřel. Znechuceně jsem polkla a u ucha uslyšela hrubý, štěkavý smích.

Nakonec se moje hlasivky přece jen trochu vzpamatovaly. Sice jsem nemohla křičet, no mluvit normálně jsem mohla.

„Nechte mě být! Nechci to, je mi šestnáct!" naschvál jsem zdůraznila svůj věk. Muž odtáhl obličej od mého krku a zpříma se mi podíval do očí. „Tobě není osmnáct?"

V tu chvíli jsem měla naději. Třeba mě nechá jít!

Následně mu ale v očích zajiskřilo, což mi prozradilo, že je zle. Štěkavě se rozesmál. „A víš, že mně je úplně jedno, kolik ti je?"

Byl tak nechutný a já se bála čím dál víc.

„B-budu k-křičet. A-a nahlásím vás na policii."

„A kdo řekl, že pak ještě budeš moct mluvit?" po této větě jsem zamrzla. Jen jsem cítila jak se celá třesu. Muž se více přiblížil k mým rtům, až jsem ucítila ten hnusný, odporný dech. Alkohol a cigarety.

Ani jsem nevnímala to zmatené volání zkratky mého jména.

Až najednou Marcus odtáhl onoho muže ode mě a já mohla svobodně dýchat. Mezitím se cizinec ohnal po blonďákovi, který ho zasáhl pěstí do obličeje. Následně ho natiskl na zeď, držící za triko. Tolik zloby jsem v něm ještě neviděla. Z očí mu doslova šlehaly plameny.

„Ještě jednou se jí dotkneš a vlastnoručně tě zabiju! Zabiju tě, rozumíš?!"

Muž vyjeveně přikývl a Marcus ho pro výstrahu sežehl zlým pohledem, který přímo propaloval. Následně ho praštil do břicha. Nevypadalo to, že se uklidnil.

„A teď vypadni, nebo si to rozmyslím a zabiju tě už teď tady na místě." pronesl rychle. Bylo to absurdní. Asi třicetiletý muž se Marcuse bál. Nebylo se čemu divit. Ač byli tak podobně vysocí, blonďák měl o mnohem větší svaly, navíc jeho zabijácký pohled budil strach. Muž rychle zakýval a když Marcus povolil stisk, utekl.

Úlevou jsem si oddychla, že je pryč. Mé tělo se ale stále klepalo a já se nemohla dostat z šoku. Marcus ke mně ihned přiběhl a stáhl si mě do pevného objetí.

„Shhh, už je dobře, bae." utěšoval mě. Následně se mi vážně podíval do obličeje. Teď už byl klidný. Jako by vůbec naštvaný nebyl a choval se starostlivě.