_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 20 - Část Druhá 🍀

Marcus

Začalo pršet. Jako by toho nebylo málo. Vztekle kopnu do kamene vedle mě, až se odkutálí někam pryč. V promočené mikině už po několikáté procházím lesem, a hledám jí.

Ano, jí. Isabelu Førsteovou, která by mě asi nejradši zabila.

Najednou jdu trochu do kopce, až vyjdu nahoru, a všimnu si, že stojím na skále. Je jich tu mnoho. Některé jsou vyšší, některé nižší.

Jdu dál lesem, když uslyším nějaký pohyb. Mezi stromy se něco mihne, až se trochu leknu, co to bylo. Zastavím se, a uvidím něco šedého mezi stromy. Strašně rychle to běží pryč.

„Hej!" zakřičím a vydám se za tím. Nápad, že by to mohl být houbař se mi nezdá. Vždyť houby ještě nerostou. Za to nápad, že by to mohla být Is se mi zamlouvá.

Najednou to ale ztratím, zastavím se, abych si poslechl, jestli ji neuslyším.

Nikde nic. Jenom déšť, který dopadá na zem, a mlátí do listů stromů, kterých je v tomhle smíšeném lese sice málo, ale je to slyšet.

Zjistím, že jsem na další skále. Přede mnou jsou stromy, a v mechu leží štíhlá brunetka v šedé mikině a černých legínách.

Konečně jsem jí našel. Konečně.

Přijdu k ní a posadím se.

Isabela

Vedle mě si někdo sedne. Vím, že je to Marcus, protože jsem ho před chvílí viděla v lese. Stejně mě ale mírně rozhodí, nechci ho tady. Ihned se zeptám: „Co tu chceš?" ač tak nějak tuším, proč přišel. Můj hlas je chraplavý, protože jsem už dlouho nemluvila.

„Hezké místo." prohodí, nevšímajíc si mojí otázky.

„Chodím sem od malička. Je to moje místo." odseknu. Snažím se zdůraznit, že ho tu nechci. On se ale místo toho zamračí.

„Is, já tě tu všude hledám už přes dvě hodiny. A ty tady zatím děláš co?"

Marcus

Jen pokrčí rameny.

„Usnula jsem."

Představa, jak tady spí, je více než roztomilá. Musí vypadat překrásně, stejně jako tenkrát, když spala v mojí posteli.

Ne!

Podívám se na její obličej. Trochu narudlé oči, nejspíš před spaním plakala.

„Můžu?" zeptám se a když přikývne, zapálím si cigaretu.

Ona se posadí a opře se o strom.

„Chceš?" zakroutí hlavou.

Z kapsy vytáhnu flašku vodky.

„A tohle? Třeba by ti to pomohlo."

„Pomohlo by mi, kdybys šel do prdele a nechal mě tu samotnou." odsekne, až se podivím nad tím, že použila sprosté slovo.

„Odkdy jsi taková pesimistická drsňačka?"

„Odkdy používáš takovéhle označení?" oplatí mi můj posměšný tón.

„Odkdy mě tak strašně nenávidíš?"

„Odkdy si myslíš, že si můžeš hrát na mojeho ochránce?" to trochu zabolí. Kdybych tam nepřišel, ten magor by jí znásilnil! Nebo s ním chtěla něco mít?

„Odkdy nabaluješ starší?"

„Odkdy se mi sereš do života?"

„Vidím to na tobě, že jsi ode mě poslední dobou odměřená. Tak mi kurva řekni proč! Navíc ten kluk tě mohl klidně znásilnit! To ti to nedochází?!" zařvu na ní.