_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 74 🍀

Isabela

S Macem jsme spojili překvapené pohledy. Dnes ráno, stejně jako včera odpoledne, jsem kontrolovala svůj mail včetně spamů.

„Žádná takováhle zpráva se ke mně nedostala."

„Tak počkejte, já se podívám do systému." řekla nejstarší z nás a nasadila si na nos brýle, které jí předtím díky provázku visely na krku. „Jak se jmenujete, slečno?"

„Isabela Førsteová."

Bylo slyšet pouze ťukání prstů o klávesnici, než se paní šťastně usmála.

„Už to tady vidím. Vedeme si údaje o všech soutěžících a školách, odkud jsou. A u vás tady máme zapsaný tento mailový účet."

Monitor počítače byl otočen směrem ke mně. Zakroutila jsem hlavou nad nesprávností o údaji. „Ne, nemám tam žádná velká písmena. Můj mailový účet je přesně takový, ale jméno je napsané malým písmem."

„Je mi líto, že tu jste zbytečně kvůli takovéhle hloupé chybě. Moc se za to omlouváme." řekla světlovlasá paní a my nad tím jen mávli rukou.

„To je v pořádku, můžeme se aspoň projít po městě. Kdy jindy se nám nabídne tahle šance?" zeptal se řečnicky Marcus s povytáhnutým obočím a zezadu ke mně přistoupil, aby mě mohl obejmout kolem ramen, čímž si mě k sobě trochu natiskl, ale zároveň jsme působili spíš jako kamarádi. Nejspíš.

A v tu chvíli mne napadlo - proč vůbec přemýšlím nad tím, jak působíme? Je přeci jedno, když nás budou považovat za pár, ač jím nejsme.

Bruneta střelila po Macovi šibalský úsměv a oba si nás přeměřila pohledem. „Je mi to jasné." zamumlala si pro sebe.

„Jsem ráda, že to berete takhle. Bohužel, už budu muset jít, takže doufám, že si to tady užijete." řekla blondýna a popadla z recepce nějaké papíry. „Děkuji, Ino, za ty papíry."

Starší z žen - Ina - s úsměvem přikývla. „Není zač."

Sotva jsme se s blondýnou rozloučili, už byla pryč a Ina se na nás hřejivě šklebila. „Chcete prohlídku galerie? Hádám, že už jste obrazy viděli, od galavečeru pořádaného v rámci kreslící soutěže se výstava nezměnila. Ale můžu vám poradit kam zajít, na vo se podívat. Máte zařízený hotel?"

Vyjeveně jsem na ni kulila oči. Hnědovlasá Ina na nás chrlila informace i otázky takovou rychlostí, že by jí drbny z naší školy mohly závidět.

„Hotel už máme. Je blízko galerie, ale nepamatuji si název." řekl Mac.

„Oh, to myslíte ten světlý, moderní, velká okna a velké 'A' nad vchodem?"

„Ano, to je ono." odpověděla jsem pro změnu já. Ina vesele spráskla ruce. „A jsme doma! Tam to znám. Vyhlášené a docela levné. No oni tam ani nemusejí ubytovávat za milióny, když tam chodí tolik lidí. Zrovinka ten hotel jsem vám chtěla doporučit. Tak vám alespoň doporučím podívat se na katedrálu, královský palác - mají tam nádherně udržované zahrady, park, máme tu plno památek. Nebo kdybyste se chtěli projít někde, kde je opravdu krásně, doporučuji procházku podél fjordů a řeky. V přístavišti je taky jedna krásná restaurace." na chvíli se odmlčela, avšak myslím, že nám všem bylo jasné, že ne na dlouho. Sklonila se a začala štrachat v šuplíku, když to nenašla, zvedla se ze židle a s tichým nadáváním a brbláním si pro sebe přešla k polici, kde byly všelijaké letáčky a turistické mapy. Jednu takovou drobnou mapku vzala a podala jí Macovi. „Tady tohle si vemte, jsou tam zaznamenané nejoblíbenější místa turistů a ještě... Sakryš, kam jsem to jenom..." další větu si začala opět mrmlat pro sebe, pak ale znovu prohledala šuplíky ve svém stole, až najednou se ozvala rána, která byla pravděpodobně slyšet přes celou galerii a vylekala jak turisty, tak i personál - to Ina znovu vítězně spráskla ruce. „Heuréka! Už jsem se lekla, že to někdo omylem vyhodil." v její ruce byla mapka podobná těm ostatním, avšak když ji rozložila, na papíru byly připsané nějaké poznámky a dokonce i nějaká speciální místa.