_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 64 🍀

Marcus

„Tinusi?" zvolal jsem, zoufale si prohrabujíc vlasy. To co se teď stalo dole klidně mohl vidět, kdyby tam přišel a my ho neslyšeli. A právě to se nesmí stát. Ani já sám nevěděl, co se to mezi mnou a Is poslední dobou děje a stačily mi moje vlastní otázky, co jsem si kladl v hlavě, nepotřeboval jsem ještě poslouchat Martinusův každodenní výslech.

Ale právě teď mi přišlo jít za ním to nejlepší, co jsem mohl udělat. Byl jsem moc rotržitý a dole s Is bych to nezvládl.

Můj bratr se objevil v chodbě, kousek ode mě. Na sobě široké kalhoty, mikinu bez kapuce a čepici. Asi nikdy nepochopím, proč je pořád nosí, i na začátku léta, ale musím uznat, že už to patřilo k jeho image. Typický Martinusův styl. Oblékak se tak skoro vždycky, když měl v plánu někam vyrazit.

„Promiň, bro, ale nemám teď moc čas." výmluvně se usmál a... Zdálo se mi to, nebo zčervenal?

„Aha... Někam jdeš?" otázal jsem se a on přikývl. „A kam?"

Nedůvěřivě svraštil obočí. „Proč tě to zajímá?"

Tak tohle bolelo. „Jsem tvoje dvojče, tvůj starší brácha. Stačí ti to jako vysvětlení?"

Znova přikývl. „Promiň. Ale, ehm... Prostě jdu ven a... Nó... Je těžký to říct, já... Rád bych ti to řekl, až budu připravený, okay?"

Ihned mi došlo, jak to myslel.

„Chápu. Užij si to s ní." usmál jsem se na něj a on na mě. Když okolo mě procházel ze schodů, zastavil se, aby mě objal.

„Dík. Jo, a neboj, budeš první, komu se svěřím."

Jako vždycky, pomyslel jsem si.

Když mě poplácal po rameni, zašklebil jsem se tomu. Pak už jsme se rozloučili a o chvíli později bylo slyšet bouchnutí dveří.

A tak jsem se rozhodl, že si půjčím Issyinu kytaru. Docela mě štvalo, že jsem tu neměl tu mojí, přeci jen, zahrát něco společně by bylo fajn.

V jejím pokoji bylo uklizeno, jako vždy, jen peřina na posteli byla rozestlaná a pomačkaná - ležel na ní onen dřevěný, strunný, hudební nástroj, jenž jsem hledal.

Přejel jsem palcem přes všechny struny a zaujatě si kytaru prohlížel. Obyčejná, lesklá deska, krk polepený malými samolepkami, které měly být nápovědou, byly totiž nalepené vždy nad políčky s orientační značkou, hlavně tam blíže k otvoru. Popadl jsem ji do náruče a sedajíc už jsem začal nahmatávat akordy.

„Yeah," vydechl jsem, jako vždy před tím, než jsem začal zpívat. S broukáním melodie jsem zkoušel hrát vše možné, bavilo mě to.

Znenadání se ode dveří ozvalo odkašlání a mně se naskytl pohled na usmívající se brunetku, co si mě prohlížela. Poklepal jsem na místo vedle sebe, kam se ihned po chvilce posadila.

„Nevadí, že jsem si to půjčil?" zeptal jsem se a ona zakroutila hlavou.

Vrátil jsem se ke svému hraní. Snažil jsem se to zahrát tak jako vždy - prsty přes struny sjet dolů, pak nahoru, zahrát vymyšlený rytmus a vybrnkat začátek, ale něco tomu chybělo.

„Nechceš náhodou půjčit tohle?" zeptala se Is. V rukou svírala kapodastr, jehož název jsem ze srdce nesnášel. Nešlo si ho totiž zapamatovat.

„Jo, díky." převzal jsem ho od ní a nacvakl na kytaru. Teď už akordy zněly, jak měly.

Nevím proč, ale tahle atmosféra se mi nezdála moc příjemná. Bylo to takové to ticho před bouří, co se oba snažíme ignorovat.