_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 63 🍀

Věnováno nejsemendy

Isabela

Ta chvíle byla tak příjemná, až mi to zatemnilo mysl. Ostatně jako vždycky. Jenomže tentokrát jsme stáli před tolika lidmi, že se to nedalo spočítat. Kaya už si byla jistá tím, že s Marcusem něco mám a ostatní na to tak nějak naráželi. Nevím, proč mi to tak vadí. Byla jsem opět zamotaná ve svých myšlenkách. V hlavě se mi tvořily otázky jako na běžícím páse a já se v nich ztrácela.

Nechápala jsem, proč mi tak vadí to, co si o mě a Marcusovi ostatní myslí. Nechápala jsem své pocity, které mě v poslední době tak moc mátly.
Nechápala jsem, proč mi v hlavě pořád poblikává ta věta, jež mi nejspíš uhryže mozek, a mohlo za to jen a jen mé hloupé podvědomí: 'Co když mi zkrátka vadí, že to, co si ostatní myslí není pravda?' a přesně to mě ještě víc znervózňovalo a mátlo.
Nechápala jsem, proč kdykoliv když jsem řekla, že jsme s Macem jen kamarádi, se Kaya zašklebila, protočila očima a propukla v hlasitý smích.
Zkrátka, nechápala jsem absolutně nic z toho, co se dělo. A nechápala jsem ani nynější situaci, kdy jsem tak moc toužila po blonďákových rtech a málem jsem je získala, ale něco onu chvíli překazilo. A tak teď sedím na své posteli, na klíně položenou kytaru, na kterou v tuto chvíli téměř zapomínám hrát a raději se ničím tím, že přemýšlím. Kdo by řekl, že přemýšlení, taková primitivní věc, kterou dokáže téměř každý, vám může tak moc ublížit. Lana a provazy mých myšlenek se zamotávaly do jednoho obrovského spletitého chumle, a když jsem se snažila jakoukoliv myšlenku jakkoliv rozmotat, ještě jsem se v tom všem ztrácela víc.

Bříškem palce jsem přejela po všech šesti strunách kytary, aby to alespoň trochu působilo dojmem, že na ni hraji, a abych si připomněla ten překrásný zvuk, který se ozýval pokaždé, když jsem se jakékoliv struny jen dotkla.

Prsty levé ruky jsem položila na hmatník a zakryla některé struny. Prsty právé ruky jsem začala pomalu vybrnkávat a různě zrychlovala, hrála jsem jednoduchou skladbu, která mě napadla jako první.

Už ani nevím, kdy jsem začala vybrnkávat takovou smutnou, zmatenou melodii. Tedy aspoň mně taková přišla. Je to stejné, jako když posloucháte písničku, u které neznáte text. Můžete ji poslouchat kdykoliv a vyložit si ji jakkoliv. Podle nálady. Ta píseň na vás může v jednu chvíli působit smutně, jindy zase vesele. Je to jen a jen na vás.

K mé nelibosti se domem začal rozléhat zvonek. Jen jsem nad tím mávla rukou. Přeci jen, v domě jsou i dvojčata a oni taky umí otevírat dveře.

Brnkala jsem tedy dál, bohužel, stejně jako já neustávala s hraním, zvuk zvonku neustával též.

Ozývalo se to znova. A znova. Neustále. Za těch osm minut jsem si na tu pro mě dříve 'mile' znějící melodii vypěstovala alergii.

Prudce jsem se zvedla z postele a odkládajíc kytaru jsem se rozešla do verandy. Dveře byly otevřené a za brankou vedle vyššího z blonďáků stála osoba v červeném. Tmavé vlasy jí vlály okolo zmalovaného obličeje a tvářila se převelice důležitě. Působila až moc nepříjemně.

Namísto toho, postava vedle ní působila velmi příjemně. Zpod tmavé kapuce Marcusovi vykukovaly světlé vlasy, které byly v ledabylém rozcuchu. Na to, že byl v teplácích a mikině, mu to moc slušelo. Viděla jsem ho z profilu, ale na jeho tváří byl rozeznat úsměv. Něco černovlásce vyprávěl, růžové rty se mu pohybovaly.

Opřela jsem se o rám ve dveřích a beze studu je pozorovala. Teda, jen Marcuse. Ničeho jiného jsem si nevšímala.

Chvilkami různě gestikuloval, občas se zasmál a mé rty se samy od sebe roztáhly do úsměvu.