_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 47 🍀

Věnováno vali_gnnrsn

Isabela

Za pět minut půl jedenácté. Za pět minut v Marcusově pokoji. Tak nějak se mi tam nechtělo. Hlavně jsem doufala, že si bude držet tak dvoumetrový odstup a nebude na mě nic zkoušet. Vše jsem si dnes nechala projít hlavou a rozhodla se, že nezahodím naše přátelství a nebudu se mu vyhýbat. Tedy v rámci možností. A hlavně se ze mě nestane jeho hračka.

Stejně jsem se ale cítila divně a nejraději bych ho už neviděla. Tu polovinu, která mě k němu táhla, jsem pohřbila tři metry hluboko a ignorovala ji.

Pět minut uběhlo a já se zvedla a zaklepala na dveře blonďáka. Ani jsem nečekala na odezvu a vstoupila dovnitř.

Marcus - opět bez trička - seděl na své posteli, vlasy rozcuchané do všech stran, na rtech smutný, ztrápený úsměv. V rukou držel telefon, od něhož neodtrhl zrak. Jakmile mě uslyšel, celý se napl a jemně sebou trhl.

Ač jsem se nutila k tomu, neudělat to, začala jsem skenovat jeho obličej a následně jeho celého. Vážně jsem měla nutkání se dotknout těch plných rudých polštářků? Vážně jsem měla nutkání políbit ho? Vážně jsem měla nutkání ho chytit a nepustit?

Zhluboka jsem se nadechla a s tichým výdechem vnímala, jak mi srdce pomalu bije a silnými údery se zrychluje a zrychluje.

Imagine 'bout kissin'

Nevydržela jsem to. Rychlými kroky jsem došla k posteli a posadila se mu na klín, spojujíc své rty s těmi jeho v hluboký polibek. Marcus svůj mobil ihned odhodil a chytil si mě za boky, za které si mě přitáhl ještě blíž. Jednu ruku zvedl a chytil mou bradu mezi ukazováček a palec a s úsměvem polibek prohloubil. Já ho rukama chytla okolo krku a občas jsem ho palcem pohladila po tváři. Blonďák se na mě usmíval a prohlížel si mě zkoumavým, šťastným pohledem. V očích mu jemně jiskřilo, což se mi moc líbilo. V srdci jsem cítila zvláštní pocit. Jako když po letech v zimě vyjdete ven a ucítíte, jak vás hřeje slunce a vy se pomalu ohříváte a nabíjíte energií. Líbilo se mi to. Byli jsme spolu šťastní, spokojení.

Zatřásla jsem hlavou a tím odehnala ty hloupé myšlenky. Vlastně vůbec nebyly hloupé, ale neměla bych na to myslet.

Mac se nervózně natáhl pro šedé tričko, které se válelo na židli u pracovního stolu. „Asi bych se měl oblíct, co?"  pousmál se a triko si přetáhl přes hlavu. Já od něj odvrátila pohled a založila si ruce na prsou.

„Už sem můžeš klidně jít. Asi tak pět minut." uslyšela jsem smích a došla k němu, abych se tedy posadila na postel. Tiše jsem seděla, ani jeden z nás nevydal ani hlásku.

„Ehm, stalo se něco?" zeptal se Marcus tiše, jako by nechtěl narušit tohle ticho.

„Nic. Říkala jsem, ať to neřešíš."

„Já jen, že jsi pesimistická. Taková jindy nebýváš." se smutným obličejem do mě jemně drkl. Já jen zírala do zdi naproti. Kdybych se podívala na něj, nezvládla bych pak odtrhnout pohled.

„Nemám rád pesimisty." řekl Marcus a já na něj hodila nechápavý pohled. Ne, že bych nechápala význam slova 'pesimista', ale spíše jsem netušila, co chce udělat.

Naklonil se ke mně a začal mě lechtat. Já se však nesmála. Odtáhla jsem se od něj a zamračila se.

„Nepřijdeš si občas otravně?" zavrčela jsem. Teď už se má bariéra drala na povrch a mým obrněním zvolila protivné chování. Doufala jsem, že mě nechá jít. A nebo, že mě jít nenechá. Marcus zakroutil hlavou. „Nepřijdeš si ty nějak náladová - pardon, protivná?!" zamračil se. Následně zamumlal: „Takhle jsi sem jít neměla." nejspíše doufal, že ho neslyším. Opak byl ale pravdou a Mac mi tím nechtěně přiložil do kotle hněvu.