_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 3 🍀

Isabela

„Tákže, zlatíčka! " vlítla do naší třídy učitelka. „Ta vaše úprava sešitů, to je tedy hrůza! To si říkáte žáci umělecké školy?!" to jsem sem zapomněla napsat - studuji na střední umělecké škole v Mosjøenu, obor kreslení.

Byla poslední hodina a my jsme měli biologii. Ano, biologii. Nejspíš aby jsme se naučili kreslit zvířata a přírodu. Navíc na tuhle hodinu jsme byli spojení se začínajícími ilustrátory knížek, které učitelka na biologii, které v hlavě místo mozku rostla tykev, nazývala 'spisovatelé' ač jí ostatní pedagogové mnohokrát připomínali, že je na umělecké škole. Další nevýhoda byla fakt, že na učitelku na střední škole se nehodila. Pokaždé řešila úpravy sešitů a zacházela s námi jako s pátou třídou ze základní školy.

„Stello! Co ta úprava, slečno spisovatelko, co?! " hodila sešit jedné ze žákyň. „Linteová! Ty desky, co? Co mi na to řekneš?!" tím myslela Selenu, sestru Ridleyho - mého kamaráda a člena naší party.

„Tak si rozdejte sešity a jdeme si zapsat poznámky. " otevřela jsem svůj sešit. Za úpravu jsem dostala A+. Naštěstí....

                              ***

Asi o hodinu a půl jsem byla zase doma. Bylo půl šesté. Vyndala jsem nádobí z myčky a začala jsem ho utírat. Pak jsem zapnula hudební kanál v televizi a hlasitost dala naplno. Zvuk hudby se rozléhal po celém domě a já si to užívala. Dělala jsem různé taneční pohyby. Tohle je moje oblíbená činnost - tanec.

Chodbou jsem vyběhla na schody. Zděsila jsem se, když tam na mě vybafl můj bratr Phillip.

„Áhój!" totálně jsem se ho lekla, když na mě vyskočil z chodby.

„Sakra, co tu děláš?! Nemáš být na fotbale?" zeptala jsem se. Phillip jenom pokrčil rameny a podal mi nějaký papír. „Budeme mít soustředění, Belle!" zavýskal.

„Takže, ty tu teď nebudeš?" „Ne." vlastně jsem byla docela ráda, že odtud vypadne. Někdy mě opravdu otravuje. Ale mám ho docela ráda.

„A kde budete?" zajímalo mě. Phillip se podíval do papíru. „Budem v Tosbotnu, u babičky." naše babička bydlí v Tosbotnu. Je to taky takové městečko, jako tohle. My bydlíme ve Strendenu. A do Tosbotnu je to asi jenom čtyřicet minut.

                               ***

Marcus

Probudil jsem se v nějaké bílé místnosti, viděl jsem nějakou dobu rozmazaně. Po chvilce jsem si však uvědomil, že nejspíš ležím v nemocnici a matně si vzpomínal, co se vlastně v to odpoledne stalo. Všiml jsem si taky, že moje levá noha je v sádře.

Vedle mě ležel na podobném lůžku Martinus. Otevřel oči a zeptal se mě: „Kurňa, Macu, kde to jsme?! Pamatuju si, že..." zasekl se, když si uvědomil, co se stalo. „M-my... Jsme n-nabourali?"

„A-asi. Jo." najednou mě něco napadlo. „Myslíš..., že rodiče... a Emma...?" zeptal jsem se Tinuse, který byl zjevně stejně zmatený, jako já.

„Myslím, že ne." odpověděl Martinus. Otočili jsme se od sebe a oba usnuli.

O nějakou tu dobu později mě vzbudilo několik lidí, kteří se nejspíš domlouvali, co s námi udělají. Mimo doktorů tu byl i nějaký pár okolo čtyřiceti a oba se na nás ustaraně dívali. V hlavě se mi ihned zrodila myšlenka o adopci. To je to s námi opravdu tak vážné?

Také jsem zaslechl tohle: „Když se Erik probudil, domluvili jsme se spolu, že je na chvíli vezmeme do péče, než je odtud pustí... " řekl vysoký, modrooký muž. Dál se bavili o něčem podobném, ale já už znovu usnul.

                               ***

Isabela

Seděli jsme s bráchou na gauči, když se rodiče vrátili z práce. Bylo tři čtvrtě na šest. Vzpomněla jsem si, že mi včera říkali, že se půjdou podívat do nemocnice za Gunnarsenovými.

„Ahoj! " „Tak jsme tady!" zvolali z chodby.

„Ahoj! Koukejte! Budeme mít v Tosbotnu soustředění!" pochlubil se Phill. Mamka s taťkou ho oba pochválili a po telefonu se pak domlouvali prvně s naší babičkou a pak s trenérem, jak to bude.

Já u toho být nemusela a tak jsem radši šla do pokoje.

Po večeři, když se Phillip odešel vysprchovat, jsem se jich zeptala, jak je Gunnarsenovým.

Taťka s mamkou si vyměnili pohledy a pak mamka začala: „Stejně už jsme o tom mluvili s tvým bratrem." táta přikývl.

„Kjell-Erik a Gerd-Anne se v nemocnici probrali a jelikož je z nemocnice propustí až tak za měsíc, možná za déle, jsme se domluvili, že aby taky mohli chodit do školy si vezmeme dvě jejich děti na nějakou dobu sem a postaráme se o ně." slyšela jsem teď správně?! Moji rodiče, že sem vezmou dvě úplně v cizí děti na nějakou dobu?! To mi nedávalo smysl. Pamatuji si, že jim dělalo dlouho hrozný problém, když u mě měla přespat kamarádka a dovolovat mi to začali až někdy v šesté třídě.

„To nemyslíte vážně! Úplně cizí lidi?! Sem? K nám do baráku?!"

„Ano. Už jsme se domluvili. Tu nejmladší si k sobě vezme jejich sestra, která v tom autě nebyla a ty dva..." „Kluky?!" zavřčela jsem. Táta přikývl.

„Dvojčata, si vezmeme my, protože jejich sestra by je neuhlídala a prarodiče bydlí moc daleko." zakončila máma.

Nevěřila jsem vlastním uším. „A... A kolik jim je?" „Šestnáct." tím jsem měla jasno. Nestačí se s namachrovanými magory potkávat dennodenně ve škole, dva budou ještě v našem baráku!

„Ale, kde budou asi tak spát?" zeptala jsem se. „V pokoji Hanny a Phillipa. Ani jeden tady teď nebude, takže pokoje budou volné. Navíc přijedou až pozítří." to snad ne! Už ve čtvrtek?!

Němě jsem přikývla a vydala se do pokoje. Tam jsem se zavřela a posadila na postel. Já to prostě nechápu. Zaprvé nechápu, jak je sem rodiče můžou vzít. Jsou to cizí děti! A zadruhé nechápu sebe. Jak můžu být tak chladná, k někomu, kdo málem přišel o život! Jindy bych všem chtěla pomoct, ale tentokrát... Prostě nedokážu to popsat. Nejspíš se bojím, jací budou a jestli nebudou stejní, jako ostatní. Zkrátka je toho na mě moc. Hlavu jsem zabořila do polštáře a nechala vše plynout pryč.

🍀 Ahojky! 🍀

Dneska je to trochu delší, než jsem plánovala. Každopádně doufám, že se líbila. A co si myslíte, jací bodou kluci? Máte na to stejný názor, jako Bella, nebo ne?
Jinak užijte si víkend. 💜

🍀 _I_love_you_guys_ 🍀