_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 18 🍀

Isabela

Sedím právě v lavici, stínuji poslední kousky obrázku a pomalu si říkám, že to nestíhám.

Ano - dnes je další kolo soutěže, a zbývá mi už jen šest minut. Zrovna když dokreslím poslední kousek a podepíšu se, nejradši bych to zmuchlala, roztrhala na kousky, vyhodila a utekla se schovat. Ano, takhle jsem nervózní a takhle se za svou práci stydím.

Stejně se ale odhodlám ten kus pokresleného papíru odevzdat a odejít si sednout na chodbu, kde už čeká několik lidí, co z celé naší školy postoupili a už odevzdali svou práci.

Posadím se na chodbu, cítím jak mne kamenná zem studí, a když se opřu, cítím tu ledovou zeď. Celkově mi ani není zima, přesto se ale tak trochu klepu. Důvodem je vše možné - strach z neúspěchu, protože když už jsem se dostala až sem, chci to dotáhnout do konce a zvládnout to, zároveň se klepu tak nějak z pocitu adrenalinu, z toho hazardu, a také napjatosti, ale zároveň štěstí, že jsem to zvládla.

Vedle mě si přisedne hnědovlasý vysoký kluk a ihned začne rozhovor.

„Já jsem Matthew, teda Matt. Ty jseš asi Isabela, viď?" pousměju se a přijmu jeho ruku, kterou ke mě natahuje.

„Jo, asi jo." zasměji se.

„Ty jsi ze druháku?" přikývnu.

„A ty ze čtvrťáku?"

„Jo." přikývne, načež vydechne:„Konečně."

Vedle něj si přisedne blonďatá dívka s tmavýma očima a usměje se na mě.

„Ahoj."

„Ehm, ahoj." řeknu trochu.. Zvláštně. Je to tím, že se divím, protože s lidmi ze čtvrťáku se moc nebavím.

„J-jo, tohle je moje kamarádka, Ingrid." představí nás Matt. Blonďatá 'Ingrid' se na mě usměje. „Ty budeš Isabela."

Přikývnu, načež jsem se musela zeptat.

„Ehm, a odkud vy mě znáte?" Matt se usmál na mě a pak se zasmál společně s Ingrid.

„No, moje mamka," začala Ingrid.

„A moje něco jako teta," pokračoval Matt.

„Říkala že na druhačku moc hezky kreslíš a zmiňovala se o tobě při hodině před ostatníma ze třídy." vysvětlila Ingrid. Nechápavě jsem se na ně oba dívala.

„Moje mamka je Zoe Ærligová, ředitelka školy." v tu chvíli jsem si to uvědomila - mají úplně stejný odstín blond, ale oči má Ingrid očividně po otci. Něco v obličeji ale měly obě ženy stejné - rysy, trojúhelníkovou špičatou bradu a tváře.

„Aha." vydechla jsem překvapeně. Ingrid si otočila řetízek. „Já vím, asi to zní, že mám protekci, ale mamka je přesný opak. Ale prý jsme já, ty, Matt a Seb ze třeťáku jejími oblíbenci v soutěži." přesně vím, co znamená být oblíbencem Ærligové v čemkoliv. Je to strašně hodná učitelka, ale jakmile se stanete jejími oblíbenci, začne si vás testovat. Ano, testovat. A to tak že vám vše ztěžuje a snaží se zjistit jestli jste opravdu dobří.

„Ajaj." zamumlala jsem a Ingrid s Mattem přikývli. Matt natáhl jednu nohu a porovnal si hnědou jednobarevnou košili, kterou měl přehozenou přes bílé tričko. Díky tomu, že si porovnal límec jsem si všimla drobného tetování za krkem.

Když svýma zelenohnědýma očima zpozoroval, že si ho prohlížím, mírně se pousmál.

Najednou vyšla ze třídy jedna z posledních soutěžících, a za ní učitel tělocviku zavřel dveře. Nechápu, jak může tělicvikář hodnotit cokoli spojené s uměním. I když on je tak trochu umělecky založený, ale je to typ člověka, co nerozezná Picasa a Da Vinciho od malého dítěte. Vážně.