_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 24 🍀

Věnováno Stepanka206

Isabela

Marcus na mě vykulil oči.

„K čemu máš konvičku? Jim tu jdeš zalít kytky?" nahodil úšklebek.

Já se jen pobaveně usmála a prohlédla si znovu tu konev.

„Tvůj pohled mě děsí."

Nevšímala jsem si ho, ba jsem jej plně ignorovala. Prošla jsem okolo něj a došla jsem rychle k toaletám, napustila si do konve vodu a šla jsem zpět k němu.

Jak jsem se tak zastavila těsně před Macem, musela jsem si ho prohlédnout.

Nevypadal vůbec špatně - na sobě měl černé triko a tmavě šedé džíny. Triko mu obepínalo hezky vytvarovaný hrudník. Přes to měl lehkou, tenkou černou mikinu ze zvláštního materiálu. Kapuci měl nataženou tak do půlky hlavy a vlasy měl rozpuštěné, patku přehozenou na jednu stranu.

„Můžu?" nečekala jsem na odpověď. Přistoupila jsem k němu blíž, a vlasy jsem mu rozcuchala tak, aby měl patku rozdělenou na obě strany.

Pak jsem odstoupila dál. V kufru jsem vylovila umělou rudou růži, v druhé ruce stále svírajíc konev. Ta růže se mi vážně líbila. Byla taková hodně maličká a opravdu vypadala jako pravá růže.

Růži jsem Marcusovi dala do ruky. Následně jsem se ušklíbla.

„Marcusi, budu tě muset polít." řekla jsem tiše a zazubila se na něj.

„D-děláš si srandu, že jo?!" poodstoupil ode mě dál. Já jen zakroutila hlavou.

„To snad nemůžeš myslet vážně." krok dozadu. Já krok k němu.

„Bude to perfektní, věř mi. Navíc jsi sám řekl, ať tě nakreslím." opět couvl a já se k němu přiblížila.

„To jsem ještě nevěděl, do čeho jdu." teď už byl skoro natisklý na zdi a já se ušklíbla.

„Takže? Můžu?" nadzvedla jsem obočí a Marcus hlasitě polkl.

Nakonec přikývl a já se smíchem zvedla konev nad jeho hlavu. Trošku jsem jí naklonila a na Marcuse začala stékat studená voda.

Když jsem byla se svým dílem spokojená, konvičku jsem položila a s úsměvem jsem si Marcuse prohlédla.

„Díky, máš to u mě." otočila jsem se k odchodu, dokud jsem neucítila, jak se mi něčí prsty obmotaly okolo zápěstí. Potom mě stáhl k sobě a natlačil se na mne. Koukal se na mě tak pronikavě, až mě donutil zvednout hlavu a taky se na něj podívat. Z jeho temného, sebejistého pohledu mne mrazilo. Jeho horký dech mi dopadal na krk a mé tělo se zatřáslo. Ještě blíž se ke mě naklonil.

„Neboj, já si ten dluh vyberu." zvláštně se pousmál a jazykem zakmital po spodním rtu. V jeho temných očích nejprve nic nebylo, ale po vyslovení této věty se mu v nich zajiskřilo. Potom si mne celou prohlédl a pohledem zastavil na mých rtech.

Já se pod jeho pohledem cítila nervózní a ač jsem to tak nechtěla, moje tváře trochu zrůžověly.

Pak se jenom otočil, a zamířil pryč ze šaten.

Já se konečně mohla pořádně nadechnout a vydechnout, poté jsem vzala konvičku, přilila do ní víc vody a zamířila jsem tím směrem, kam před chvílí vykročil Marcus.

***

„Počkej, počkej," řekla jsem a na vlasy onoho blonďáka jsem nalila ještě trošku vody.