_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 28 🍀

Isabela

„No to teda nemáš." založila jsem si ruce na prsou.

„Takže na tebe mám snad dobrej vliv?" Marcus pozvedl obočí.

„Ne, ty na mě totiž nemáš žádnej vliv."

„Mám."

„Nemáš." protestovala jsem.

„Tak proč jsi se teda opila, když jsem ti to řekl, babe?" popošel blíž a rukou se zapřel vedle zrcadla na zdi, do kterého jsem se dívala, když jsem se upravovala.

„Zaprvé, říkám, že jsem se akorát nechala vyhecovat a zadruhé, neříkej mi babe."Já jsem si uklidila kartáček s pastou do cestovní tašky a tu jsem položila na umyvadlo.

„Proč sis čistila zuby? Vážně to přeháníš." Marcus se plácl do čela.

„Nepřeháním, nechci, aby ze mě byl cejtit chlast."

„A nebo to je kvůli panu balíkovi? Že by se mu tentokrát povedlo tě zbalit?" ušklíbl se.

Mě se najednou vybavil ten večer. Matt, vyznání, drzý Marcus, jejich hádka, můj útěk, les, déšť, rozhovor s Macem, to jak mě odnesl domů, jeho rty na těch mých a pak to, co se stát nikdy nemělo.

Marcus si mě prohlížel a já nasadila kamenný výraz.

„Ne."

„A neopiješ se znova, že ne? Navíc, ten lék na tvojí přesčasnou kocovinu přestane fungovat, jestli se znova napiješ." dodal poslední větu, kterou jsem ignorovala.

„Ne." Marcus najednou radostí zatleskal. Já jen nechápavě pozvedla obočí.

„A pak, že mě neposloucháš." zpražila jsem ho pohledem.

„Marcusi, ty na mě žádný vliv nemáš. Já tě nikdy poslouchat nebudu." vysvětlovala jsem mu to pomalu a zřetelně, jako malému dítěti.

„Tak to mě vlastně ani neposlechneš kudy jít zpátky na gala."

„Ne.... Počkat, co?!" upřela jsem na něj pohled.

„No nic, uvidíme se tam. Měj se." otočil se a odešel ven z koupelny. Já rychle vyběhla za ním. „Jakože mě tam necháš jít samotnou?" zeptala jsem se. Ano, trochu jsem se bála jít ve tmě ulicemi tohohle velkého města. Ale to jsem Marcusovi nechtěla přiznat, ani za nic.

„Copak se snad bojíš?" pozvedl obočí. Založila jsem si ruce na prsou.

„Samozřejmě, že ne."

„A v tom případě se asi nesnížíš k tomu, aby jsi mě poslechla, takže se tam dovedeš sama." rukou si pročísl vlasy.

Očima jsem tikala po místnosti. To přeci nemůže myslet vážně! Zároveň jsem se ale bála jít sama. A navíc nemá smysl se s ním hádat.

„Dobře, promiň, Macu. Dovedeš mě tam? Prosím?" podíval se na mě těma svýma čokoládkama. „Musíš přiznat, že na tebe mám vliv." obouval si boty.

„C-cože?!" to už ale chytal kliku a otevřel dveře.

„Užij si to!" zakřičel za mnou.

„Počkej! Marcusi, máš na mě špatný vliv." to ho zastavilo. Otočil se na mě. „Co prosím?"

„Máš na mě špatný vliv." řekla jsem o trochu hlasitěji.

„Cože to říkáš?" stále dělal hluchého a to mě vytáčelo ještě víc. A zároveň to bylo to, co ho dělalo tím Marcusem, kterým je.