_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 69 🍀

Inspirováno písní 'Perfect Now' od Louise Tomlinsona

[Pozn. Autorky - tu písničku si pusťte, kde vám napíšu. Naladí tu správnou atmosféru]

Isabela

Sotva Marcus odešel na fotbal, do hlavní dveří se jako velká voda nahrnuli moji rodiče, kteří přivezli obrovský nákup. To ale nebyla ta hlavní činnost, která mě zaměstnala po celý zbytek odpoledne. Moje mamka se rozhodla dodržet svůj slib, a tak jsem ihned po uklizení nákupu byla nucena zamířit do svého pokoje, kde jsem si musela začít zkoušet šaty, kterých nebylo v mé šatní skříni zrovna málo. Ne že bych je nosila.

Bylo to pro mne jako noční můra, když jsem viděla svůj příšerný zjev v zrcadle. V šatech jsem se cítila hrozně. Měla jsem radši uplé džíny a trička, ve kterých jsem se cítila dobře. Ne, že by se mi šaty nelíbily. Líbily, ale v tom to nebylo. Já jsem se v nich nelíbila sama sobě, což byla ta hlavní příčina, která mi z nošení tohoto kousku oblečení způsobovala osypky.

Marcus

Už nikdy, říkal jsem si, už nikdy Leonardovi nic nepřiznám.

Ten oříškově zbarvený osel byl dotěrný jako moucha v létě, když se ze mě snažil vypáčit vše o 'vztahu' s Isabelou. I cvičená opice by dokázala pochopit větu „Jsme jen kamarádi, jen se mezi námi občas dějí divné věci." obzvlášť, když to zopakujete sedmkrát. Měl jsem svého nejlepšího kamaráda rád, opravdu, ale sakra co mu do toho bylo?

Jedna věc mi ale nepřestávala rezonovat v hlavě. Jako když někdo neustále mlátí do zrezivělého zvonu.

„Bojíš se, že to není holka pro tebe?" zeptal se mě po skončení fotbalového tréninku Leo a mně tím dokonale rozhodil. Nasadil mi tím brouka do hlavy, ač jsem musel uznat, že má pravdu. Bál jsem se.

„Vím, že to není holka pro mě."

„V tom je ten velký rozdíl." uchechtl se brunet. Tvářil se právě, jako mudrc všech mudrců.

„Jaký?"

„Ten, že si uvědomuješ svoje předešlé chyby. Navíc nejde o to, jestli to je holka pro tebe, nebo není. Jde o to, co k tomu druhýmu cítíte."

Musím uznat, v té chvíli opravdu zněl jako takový ten 'rádce' v amerických filmech. Když jsem mu to řekl, prozradil mi, že tohle moudro nevymyslel on, ale jeho starší sestra, která byla na tyto romantické věci přímo expertka. Nebylo divu, že studuje psychologii.

Právě teď jsem se, nevnímaje co dělám, nějak dostal do domu, ve kterém prozatím bydlím a vystoupal po schodech. Martinus, který šel se mnou se očividně topil v myšlenkách, stejně jako já. Šli jsme jako dva naprogramovaní roboti. Já zůstal v prvním patře, on pokračoval dál.

Tak jako poslední dobou často, jsem pohlédl k pokoji vedle toho mého prozatimního, který patřil Is. Otevřenými dveřmi bylo vidět, jak vzduchem proletěl kus nějaké látky.

„Tyhle jsou krásný!" ozval se hlas brunetčiny mamky, která se očividně nad něčím rozplývala.

„Ano jsou," byl slyšet hlas tiší, který patřil již zmiňované Issy. „Ale ne na mně."

Zamračil jsem se. Věta, kterou právě vypustila z úst, absolutně nedávala smysl.

„Ale co to povídáš? Vypadáš v nich krásně! Nechápu, proč je nenosíš." i její mamka jí to vyvracela. Sám pro sebe jsem musel přikývnout. Sice jsem netušil, co má Is na sobě, ale neexistovalo oblečení, které když jsem si na ní představil, by na ní vypadalo špatně.