_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 62 🍀

Isabela

Dnešní vyučování jsem se snažila tak nějak přetrpět. Nevím, co se to stalo, ale dnes jsem se uvnitř té obrovské budovy cítila jak v kleci. V kleci, ze které jsem potřebovala co nejrychleji ven, na čerstvý vzduch. Vše ale jako by se obrátilo proti mně a čas jako by se zpomalil. Ještě horší to bylo, když na dějepis místo naší milé baculaté učitelky, díky které nás onen předmět aspoň trochu bavil, dorazila stará vyschlá mrňavá bělovlasá paní, která nejen že určitě o chlup unikla z hranice v dobách pálení čarodějnic, ona stoprocentně zažila na vlastní kůži i vše předtím. Sice si vše pletla dohromady, ale to vlastně díky tónu jejího hlasu ke konci hodiny už nikoho nezajímalo. To monotónní vyprávění uspávalo jak nás, tak dokonce i jí.

Největší kámen úrazu ale byl, když se jí někdo snažil opravit. Buďto vás neslyšela a vy jste museli hulákat na celý Mosjøen, či začala argumentovat dvouhodinovým monologem aby dokázala, že ona se rozhodně neplete. A když jste jí nedali za pravdu, skončilo to jekotem. Ostatně ten celé naší třídě už po nějaké době přišel zcela přirozený.

Doufala jsem, že nám příště ten původ křídy vysvětlí naše učitelka, ne tahle uječená stařenka.

Znuděně jsem se plazila z hodiny na hodinu, doufajíc, že bude konec. Když v tom najednou při hodině Norštiny zavibroval telefon a srdce mi poskočilo leknutím. Doufala jsem, že to učitelka neslyšela. Rozhodla jsem se ono oznámení ignorovat a dál se věnovat výkladu. Ale když se onen zvuk ozval ještě dvakrát, co nejnenápadněji jsem ho vytáhla z tašky.

Udiveně jsem pozvedla obočí, když jsem si přečetla jméno odesílatele.

Marcus?!

Mac: hei

Mac: kolik je tohle:

Mac: *uživatel zaslal foto*

Rozklikla jsem fotku a uviděla trochu obtížnější matematickou rovnici. Naštěstí ale nebyla tak těžká, abych ji nezvládla vypočítat a poslat Marcusovi výsledky.

Mac: Thx, Is  ^_^

Já: Spíš mi řekni, co to má znamenat

Na odpověď jsem čekala chvilinku. Ihned jsem mobil odemkla a začala číst.

Mac: učitelka chtěla vidět jak na tom sme s matikou, tak jsem nechtěl bejt za tupce

Sama pro sebe jsem se musela pozasmát a rychle na to odepsala.

Já: Je dvacáté první století, Macu. Nemusíš skrývat to, čím jsi ;).

Mac: Haha, opět zábavná, co? A to s tim skrejváním, zrovna ty pomlč ;)

Ani jsem nevěděla, že se culím, ale bylo to tak. Při čtení Marcusovy zprávy jsem si uvědomila, jak moc vyjadřuji své pocity pomocí grimas.

Neměla jsem na to, co napsat. A tak jsem prostě vypnula telefon a schovala pod sešit doufajíc, že blonďák ještě napíše.

A po chvíli se tak opravdu stalo. Můj mobil zavibroval a rozsvítil se, nápis jasně říkajíc - 'Máte jednu novou zprávu.'.

Mac: Copak? Isabelce došly slova?

Já: Být tebou radši se věnuji vyučování

Mac: nojo, šprtka promluvila.

A tak začala hádka, která trvala většinu hodiny a já se celou dobu snažila Maca přesvědčit o tom, že já šprtka rozhodně nejsem. Samozřejmě jsem si při tom stíhala pečlivě zapisovat z tabule poznámky...