_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 55 🍀

Marcus

Co prosím?! Jak jako zkazil?! To ona to svým odchodem zkazila, ne?! No, stejně jsem se rozhodl, že už si další nezapálím. Nerad jsem to přiznal, ale Førsteová měla pravdu. Cigarety mi můžou způsobit rakovinu. V tu chvíli jsem si musel uvědomit, že dělám vlastně přesně to, co ona chce. Ta holka se mnou dělá divy. Ale nejde vzdorovat jejím oceánovým očím, to prostě ne.

Prokřupal jsem si prsty a vydal se zpět dovnitř.

Issy zrovna dávala uvařit vodu, následně si vzala MŮJ nejoblíbenější zaoblený hrnek. Z vnější strany byl zbarvený do eigengrau, ucho a vnitřek byly bílé. Eigengrau se stala mou oblíbenou barvou hned, jakmile jsem se o ní dozvěděl. Vlastně jsem si dřív myslel, že je to obyčejná tmavě modrá, no u cenovky bylo napsáno: 'Hrnek Eigengrau'. Původně jsem netušil, co to znamená, když jsem si však o zvláštním termínu zjistil více informací, dozvěděl jsem se, že jde o barvu.

Když brunetka zjistila, že není v místnosti sama, ještě víc se usmála. „Dáš si taky čaj, Kuskusi?" zeptala se a do mého hrníčku si hodila pytlík zeleného čaje.

„To je můj hrnek!" vyjekl jsem, ignorujíc její otázku. Největší důraz jsem dal na slovo 'můj', aby pochopila, oč mi jde.

Protočila očima. Ach, jak to nenávidím! Ale zároveň miluji, když se chová drze!

„Nevím, kdo mi neustále bral můj hrnek." zasyčela. „A kdo mi málem ukradl můj ručník."

„Nevím, kdo si po té párty nechal ještě týden mou mikinu!" prskl jsem nazpět. Is si zkřížila ruce na prsou.

„Děláš, jako by ti to vadilo."

V tom měla pravdu, nevadilo mi to. Ba naopak, líbilo se mi, když měla onu mikinu na sobě. Moc jí slušela. Hlavně jak jí byla velká, což jasně ukazovalo, že ji od někoho má vypůjčenou. A ode mě! To bylo na tom to nejlepší.

„A navíc, nevím kdo mi ukradl ještě něco!" jak milý dvojsmysl! S tím si pohrajeme.

Uculil jsem se a následně se zeptal: „Kterou z těch věcí máš na mysli, zlato?" načež Isabelle okamžitě zrudla jak rajče.  Očividně ihned pochopila, ale až teď si uvědomila, jak dvojsmyslnou větu právě vyřkla. Očividně Isabela Førsteová není tak nevinná, jak se zdá. I ona má zvrácené myšlenky. A myslím, že já bych o tom, jak nevinně pouze vypadá mohl vyprávět.

„Myslím ty kalhotky, ty úchyle!" vrátila mi to. Teď jsem byl studem rudý i já. Ano, mezi mými boxerkami ve skříni se objevily její kalhotky, ale doopravdy nevím jak! Když jsem pak s nimi v ruce došel do Issyiného pokoje, nevypadalo to dvakrát normálně.

„Ty jsem neukradl. Beztak jsi je tam dala ty. Omylem, nebo naschvál. A mimochodem, nad čím pak jsi to přemýšlela, Førsteová?!" naschvál jsem poukázal na to, že vím, že pochopila dvojsmyslnost mé otázky.

„A nebyly teda náhodou tvoje?" pozvedla obočí, no následně už to nevydržela a rozesmála se. Netrvalo dlouho, a já se smál taky. Přeci jen, její smích je dosti nakažlivý.

„Dob-dobře..." začal jsem, když se náš smích lehce ztišil. „Dobře,..." znova jsem se rozesmál, když jsme s Is navázali oční kontakt. Ani ona na tom nebyla jinak. Ztěží jsme pak dopadali dech.

„Dobře, tímhle považuju téma za uzavřený."

Is se naposled zašklebí, no následně se opět upřímně usměje. Jsem jediný, kdo se pod tímhle jejím pohledem cítí nervózně a zároveň šťastný z jejího zájmu?