_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 67 🍀

Isabela

Otevřela jsem oči řasami slepené od slz. Většinu noci jsem strávila buzením se z noční můry a posloucháním Marcusova melodického, trochu nakřáplého hlasu, který mě pořád dokola uklidňoval. Bohužel, většinou když jsem usnula, opět jsem se probudila. Bez Maca bych se ale pravděpodobně nevyspala vůbec.

Stále jsem ležela v jeho náruči, pamatuji si, jak se mnou v noci kolébal. Teď jsem zase měla výhled na jeho vypracovanou hruď. Naše nohy jsou propletené a těla přímo přilepená k sobě. Podle pravidelného dýchání jsem poznala, že spí. Taky jsem slyšela zvuk bušícího srdce, což mě kdoví proč ukolébávalo zpět ke spánku. Zhluboka jsem se nadechla, až mě v nose zaštípala příjemná vůně.

Jen, co jsem ucítila, jak se pomalu propadám do říše snů, ozval se z nočního stolku nepříjemný zvuk, až mě uši zabolely. Blonďák si pro sebe něco naštvaně zabrblal a natáhl ruku přeze mě, načež zvuk ustal.

Ucítila jsem jemný polibek na spánku. Zvedla jsem pohled k Marcusovi, jehož tvář se teď jevila lehce polekaná.

„Už jsi vzhůru?"

„Nějakou chvíli už jo." pousmála jsem se na něj. Úsměv se mi ale z tváře vytratil, když jsem si všimla tmavých kruhů pod těma nejkrásnějšíma očima s odstínem kávových zrn.

„Promiň, že jsem ti v noci přidělala starosti. Ale bez tebe bych se asi nevyspala." cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Marcus se lehce zasmál a zastrčil mi pramen vlasů za ucho.

„Is, tys mě uklidňovala, když jsem měl noční můry z tý autonehody prakticky skoro každou druhou noc. Co druhou, pořád. Ještě k tomu skoro dva měsíce. A ani jsem ti za to nikdy pořádně nepoděkoval." Marcus začal lehce kroužit palcem na mém boku. Vytvářel tak malá kolečka, která mi vysílala do těla výbojky elektřiny. „Je to samozřejmost, že s tebou zůstanu."

Mluvil vážně, naléhavě. Taky pomalu, jako by vše co říká opravdu pečlivě zvažoval. Působil celkově tak ochranitelsky. A zabíralo to - v životě jsem se necítila víc v bezpečí, než s ním.

„Měli bychom jít snídat, ať stihnem školu." poznamenal Marcus, čímž narušil můj tok myšlenek. Přikývla jsem a pomalu vylezla z vyhřáté postele. Vůbec nikam se mi odtud nechtělo. Přesto jsem se ale došla převléct a sešla dolů do kuchyně, kde už Mac s Tinusem seděli u stolu.

„Ehm, dobré ráno." pousmála jsem se a zasedla ke stolu vedle Marcuse. Stejně jako vedle něj v těsné blízkosti jdu na zastávku, odpoledne ze školy městem, ze zastávky domů a doma vedle něj opět usedám, tentokráte na postel.

                          ***

„Broučku?" ozval se mamčin hlas zezdola. „Můžeme si promluvit?"

„Jojo!" zakřičela jsem nazpět a odtáhla se od Marcuse, jehož rameno by mohlo kandidovat na nejpříjemnější opěrátko roku.

Krom školy jsme byli většinu dne spolu. Z blonďáka jako by se stala má osobní stráž a chodil skoro všude se mnou. Ne, že by mi to vadilo, to rozhodně ne. Myslím, že si všichni všimli jeho ochranitelského chování, které přímo křičelo. Cestou k našemu domu, když se nikdo nedíval, mě držel za ruku a já se nechávala vést. Doma jsme teď strávili společným hraním na kytaru, což nám na to, že jsme to dělali teprve podruhé, docela šlo. Vlastně jsme si složili i vlastní melodii, kterou Mac právě zapisoval do mého notesu, zatímco já mu nestydatě nahlížela přes rameno.

Měl trochu skloněnou hlavu, a tak mu do očí padaly světlé vlasy, které jsme oba se smíchem odfukovali pryč. Ale tohle byl jiný smích. Takový tišší. Smíšený s potutelnýmy úsměvy. Marcusovy tmavé oči soustředěně skenovaly písmenka, jež psal. Občas kmitl pohledem ke mně, věděl, že ho neustále pozoruju. Pravou rukou mi občas vytvářel jemné kroužky na zádech a boku, ale to jen, když jsem držela notes já. Byla to příjemná blízkost, na kterou jsem si už za tak krátkou dobu začala pěstovat závislost.