Marcus
„Půjč mi to sluchátko, Macu!" ječela na mě už asi pět minut moje mladší sestra Emma. Ale já si jí nevšímal, koukajíc okýnkem jedoucího auta. Venku pršelo a obloha tak byla zatažená, smutně šedivá, ale vypadalo to zajímavě. Byli jsme právě na cestě domů z nákupu. Schylovalo se k večeru a všichni jsme byli unavení. Bohužel, Emma očividně ještě měla plno sil na otravování. Vždycky takhle najednou přišla, že hrozně něco chce a do minuty už se jí to nelíbilo. A nejčastěji tím otravovala mě, zvlášť když jsem usínal v autě a ona mi začala ječet do ucha, že si půjčí sluchátko. Teď jsem ale byl plně při vědomí a nic jsem jí vzít nenechal.
„Hej!" zkoušela to znova.
„Tak si půjč to Tinusovo." ukázal jsem na svoje o patnáct minut mladší dvojče.
„Ale ten zase řekne, ať si ho půjčím od tebe." zkřížila si ruce na prsou a nakrčila nos tak jak to dělá vždycky.
„Máš svoje sluchátka, svůj mobil, Em." odsekl jsem.
Emma rozhodila rukama. „Ale já chci poslouchat tvoje písničky. No tak, prosím."
Zakroutil jsem hlavou a chtěl se dál věnovat výhledu z okýnka, to by ale ta malá Harpie nesměla zvýšit hlasitost svého jekotu.
„Mamí, Marcus mi nechce půjčit sluchátko! Já chci chvíli poslouchat jeho písničky a on je na mě zlej!"
Protočil jsem očima a zamumlal: „Vždyť stejně po deseti vteřinách říkáš, že tě to nebaví."
„Marcusi," začala mamka a mně bylo jasné, co přijde. „Koukej své mladší sestře to sluchátko půjčit a neprotáčej očima."
Otráveně jsem si odfrkl a jedno ze sluchátek Emmě podal. Jak jsem však říkal, po chvíli zakroutila hlavou a se slovy: „Máš příšernej hudební vkus." mi vrátila sluchátko.
„Zapni radši mlhovky, Eriku." radila tátovi mamka a její muž jí samozřejmě poslechl. Ani se nedivím, venku bylo sotva vidět na pár metrů. Nejvíce byly vidět kaluže na silnici, kterými naše auto projíždělo. Zdálo se mi, že zeď prší ještě silněji, mlha byla hustší.
Z okýnka jsem zahlédl značku s nápisem Trofors. To znamenalo, že už jsme blízko. Vjeli jsme do zatáčky, která byla v tomto okrese docela známá pro časté nehody. Moc lidí odjinud se v ní totiž nevyznalo, ale můj táta byl naštěstí dobrý řidič. V této zatáčce se orientoval jako nikdo jiný a vždy zpimalil. Nebylo se čeho bát a já se tak mohl zasnít nad příjezdem domů. Tak jsem se těšil na teplou sprchu, fotbalový zápas, tacos...
„Sakra, co to bylo?!" vytrhl mě z přemýšlení taťkův hlas. Spěšně jsem si vyndal sluchátko z ucha, abych mohl slyšet, co se děje. Blízko vedle mého okénka projela černá motorka, která do nás málem nabourala. Zahoupalo to s námi, když táta strhl volant ke straně. Měli jsme štěstí, že okolo silnice byla louka, jinde jsou lesy. Tady byl jen jeden velký strom.
Zřejmě se jednalo o motorkářskou skupinu, protože motorek tu projelo víc. Ještě k tomu se tu asi bohužel nevyznali.
Auto sjelo na louku, kde se proti nám, tedy vlastně spíš proti levému boku auta, vyřítila motorka. Černý flek v mlze svítil a čím blíže byl, tím lépe bylo motorku rozeznat.
Zalapal jsem po dechu a málem dostal infarkt, protože já seděl na levé straně. Čas byl najednou jako zpomalený, zmražený. Dostal jsem neuvěřitelný strach a jediné co jsem zvládl bylo kmitnout pohledem dopředu. V tu chvíli se mi zastavil dech. Přímo před autem, pár metrů od nás byl obrovský strom.
Naše auto se snažilo zabrzdit, stejně tak motorka. Přes záda se mi převezla husí kůže. Tohle nemůže dopadnout špat-
Ozvala se rána kovu a povrch auta se setkal s kmenem stromu. Vůz sebou škubl a já už měl vše v mlze, načež se přímo vedle mě ozvala obrovská, uši drásající rána.
Pak už si nepamatuji nic...
🍀Hola!🍀
Vítám vás u první kapitoly mého příběhu. Doufám, že se vám bude líbit.SO...
🍀_I_love_you_guys_🍀
And
Hope, ya like it! 🍀
ČTEŠ
_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]
Fanfiction~There are no accidents... there is only some purpose that we haven't yet understood.~ Isabela je obyčejná dívka z Norska, které ještě nebylo sedmnáct. Marcus a Martinus jsou dva obyčejní kluci stejně staří jako Isabela. Ač žijí v sousedních městech...