_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 34 🍀

Isabela

„Ptám se naposledy. Kterej z vás dvou pitomců tam hodil celé vajíčko?!" řvala Lizzy. Naše těsto už bylo skoro hotové, akorát tam jedno z dvojčat hodilo celá vajíčka ještě ve skořápce.

Martinus ukázal na svého staršího bratra a ten zase zpět na něj.

„Ehhh," protočila jsem očima a vajíčka vyndala, načež jsem je rozklepla do misky.

„Ještě trochu mouky." nastavila jsem rukul. Liz stále očima probodávala ty dva, tak jsem se pro mouku natáhla sama. Někdo mi jí ale vyškubl a já se na něj otočila.

„Marcusi. Gunnarsene. Dej. To. Sem!"

„A proč bych to dělal?" zvedl mouku co nejvýše a bylo jasné, že takhle mu jí nikdo nesebere, neboť z nás byl nejvyšší.

„Protože jinak nic neuvaříme a ty se svým vařením leda tak vyhladovíš." pak jsem se zamyslela.

„Takže to by bylo vlastně fajn. Akorát my máme taky hlad a v jednom posmrtném životě s tebou být nechci." Marcus se ani nehl.

„Dej sem tu mouku, potřebuju jí jenom trochu."

„Hrst stačí?" přikývla jsem.

„Tak dáš-" na obličej a rameno mi dopadla zhruba hrst bílé, písčité hmoty.

„Říkalas hrst?" zeptal se s pozvednutým obočím a úšklebkem na rtech, za což jsem ho spražila pohledem. Vzala jsem ze sebe trochu mouky a hodila mu jí do obličeje.

Liz s Martinusem propukli v hlasitý smích. Tak jsem se natáhla k Macově papírovému pytli s moukou a hrst hodila po své zrzavé kamarádce a druhou po blonďatém kamarádovi.

Zrzka teď rudla vzteky a snažila si oprášit mouku z obličeje a vlasů. Tinus si musel utřít obličej, aby mohl otevřít oči. Celý obličej měl bílý od mouky.

„To ti nedaruju!" zamručel Martinus, který začal mouku ze svého obličeje házet na všechny přítomné.

Jakmile jsme ukončili válku a dodělali těsto, bylo načase zhotovit náš dnešní pokrm. Tak nějak jsem doufala, že tam dvojčata nepřihodila něco navíc, ale žádnou okurku ani chilli papričku už jsme tam s Liz nenašly a v tak řídkém těstě by jsme určitě něco zpozorovaly.

A tak jsme se daly do smažení. Nejprve jsme pouze dělaly nudné tenké těsto, ale později, když Lizzy přinesla Nutellu, malinovou a jahodovou marmeládu z lednice, průběžně jsme trhaly těsto a ochutnávaly.

Kluci si nás naštěstí už nevšímali, seděli u stolu, pohledy upřené do obrazovek telefonů.

Proto jsme se s Liz rozhodly zkoušet vyhodit palačinku do vzduchu a chytit ji zpět na pánev. Jednou místo protočení ve vzduchu, se ladně snášela dolů a my ji jen tak tak chytly.

Teď jsem byla na řadě já. Vyhodila jsem palačinku pořádně do vzduchu a už už jsem viděla jak se protáčí, ale místo toho letěla stále nahoru. Když jsem uslyšela, jak se plácla o zeď, chtěla jsem rovnou hledat něco, čím ji ze stropu seškrábnu. Naštěstí jenom narazila a následně padala na pánev.

„Super vychytaný!" zasmála se rudovlasá ovce cpoucí se dalším kusem palačinky s Nutellou. Popošla ke mě, oprášila si ruce a začala nadhazovat palačinku, která se jí při pádu na své místo přeložila napůl.

„Příště už to zvládneš. Tohle bylo lepší než minule." podporovala jsem svou kamarádku se zaťatými pěstmi.

„A já myslel, že my dva jsme dětinský, když spolu hrajem hry na mobilu." ozval se od stolu hlas toho údajně 'drobnějšího' z dvojčat. Přitom mě oba přišli celkem stejně namakaní.