_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 35 🍀

Isabela

Je to dobrých pár dnů, co jsem učinila tohle rozhodnutí. Ani jsem nevěděla, proč jsem na to kývla a zároveň jsem nevěděla, proč to neudělat.

Proto tady sedím před školou, a čekám na bruneta, se kterým jsme se rozhodli si vše vyjasnit.

Byl to čistě jeho nápad, když mě na chodbě opatrně chytl za rameno a donutil se na něho otočit. Se slovy, že by si se mnou chtěl promluvit mě požádal, jestli si nenapíšeme, kdy se uvidíme, a zmizel na další hodinu.

Náhle vnímám, jak se vedle mě někdo posadil a stejně jako já pohlédl do prázdna. Nyní už to ale není to prázdno, nyní je narušené člověkem, který mě tehdy tak vyděsil.

„Ahoj." ozvalo se tiše. Opatrně našlapoval, bylo vidět, jak je nervózní, aby něco nepokazil.

„Ahoj." odpověděla jsem.

„Belle, jsem rád, že jsi na tohle kývla. J-já,.. Můžu se ti omluvit? Za všechno. Zvoral jsem to, a to kvůli pitomý sázce." nechápavě jsem se na něj otočila. Poprvé od toho dne jsem mu pohlédla do tváře. Bylo vidět, že bojuje, zda mi vše říct, či ne.

„V-vlastně," znenadání zmlkl.

„Matte, mluv. Prosím. Chci slyšet pravdu, jakoukoliv."

To mu očividně dodalo odvahy. „No, tak dobře." začal. „Víš, minulý rok než jsme se seznámili, trochu ses mi líbila. Ne úplně, jenom trochu. Řekl jsem to svýmu kamarádovi, Aleksanderovi. A ten se mnou uzavřel sázku. Měl jsem tě sbalit a... No, ty víš co." na chvíli se odmlčel. Zkontroloval můj obličej, jak se na to všechno tvářím. Inu, myslím, že na mě teď zrovna nebyla moc hezká podívaná.

„Jenomže tenkrát jsem na tebe nedokázal ani promluvit, natož tě někam pozvat. Nakonec jsem na tebe přestal myslet. Ale, jak jsme se seznámili a scházeli se, mě došlo, že jseš skvělá kamarádka. Jo, chtěl jsem tě i po roce, ale uvědomil jsem si, že vztah je něco nereálnýho. Tak jsem to chtěl ukončit, ale naskytla se mi šance, když s námi Ingrid nemohla ven. Chtěl jsem přijít a říct, že jsem tu sázku přece jen splnil, i když byla neplatná. A dodnes toho lituju. Neměl jsem to dělat. Teď už to vím. Myslím, že pár ran pěstí od toho kluka mě probrala. Dřív než jsem se poznal s tebou, jsem měl jednu nejlepší kamarádku, ke které jsem cítil něco víc. Ale nebylo to úplné. No, a když jsem poznal tebe, najednou jsem nevěděl, kterou z vás opravdu chci a kterou ne. Tehdy jsem myslel, že chci tebe. Teď už vím, že chci ji, a že zkoušet tě dostat do postele byla blbost." dokončil svůj monolog. Vypadal, jako by čekal, že na něj začnu hystericky řvát, takže teď byl trochu udivený, když jsem nehla ani brvou.

Ale já pro to měla svůj důvod. Musela jsem si vše utřídit a vyjasnit v hlavě. Ani si nepamatuji, že bych se minulý rok líbila nějakému klukovi z vyšší třídy.

„O-opravu, promiň mi to. Chtěl bych začít znovu, jako kamarádi, prosím. Dokážeš mi odpustit?" dříve jsem myslela, že až za mnou jednou přijde s omluvou, profackuji ho, případně ho seřvu, nějak mu oplatím, co mi udělal. Ale teď, když už jsem se dávno uklidnila, přišlo mi to zbytečné. Dalším faktem byly vzpomínky. Na to, jak dobře jsme si rozuměli. Vím, tedy něco ve mě mi říkalo, že tehdy nebyl falešný. Že to byl pravý on. Myslela jsem, že si na něm vyliju zlost, ale když jsem ho tady viděla sedět jak hromádka neštěstí, uvědomila jsem si, že více mu ublížilo, když jsem s ním nemluvila. Sžíralo ho to zevnitř, tenhle pocit jsem moc dobře znala. A vím, bolí to.

„A co je s tou tvou nejlepší kamarádkou?" zeptala jsem se. Mattovy oči se rozzářily.

„Odjela na semestr do Osla. Od tý doby si píšeme, voláme, ale já jí pořád nic neřekl. Jenomže ona tam chce po škole zůstat. Já bych tam byl rád s ní, ale ne jako nejlepší kamarád." přiznal tiše se sklopeným pohledem.