_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 79 🍀

Isabela

Srdce mi bušilo jako o závod. A taky nahlas, jako když bubeník bije do bubnů o rockovém koncertu. Dech se mi zasekl v hrdle. Na rukou se mi zježily chloupky. Nahlas jsem vykřikla.

„Tohle už mi nikdy nedělej." rozdýchávala jsem šok, který mi způsobil Marcus. Vylekal mě vyskočením zpoza stromu a chycením mě za rameno. Teď se pobaveně šklebil.

„To ses vážně tak lekla?"

Věnovala jsem mu jeden mrazivý pohled, jenž přesně říkal: „To se opravdu ptáš?!" a to mu jako odpověď stačilo. Stále se svým úšklebkem na rtech mi přehodil paži přes ramena - ne, nešimrali mě v břiše motýlci skoro při každém našem fyzickém kontaktu, vůbec ne - a přitáhl si mě k sobě, směřujíc mě zpět na směr cesty. Byli jsme na cestě z městečka, kam jsme se vyrazili, abychom si odpočinuli od atrakcí zábavního parku. Nyní jsme se po jeho prohlídce vraceli zpět. Měli jsme ještě dost času, než odsud odjedeme.

Nejprve jsem se od Marcuse zkoušela odtáhnout, ale pouze pasivně. Chtěla jsem ukázat protest, ale ta druhá polovina mě chtěla zůstat u něj. Nakonec jsem se vzdala a přivinula se k jeho boku. (A.N. - Při psaní této části mi hraje Him and I) Ruku jsem mu dala okolo pasu a hlavu podvědomě naklonila k jeho rameni. Ve vzduchu visela Macova nevyřčená otázka - proč pořád bojuji a protestuji, když nechci. Ale nezeptal se nahlas. Místo toho svůj stisk na mém rameni upevnil. Přišla jsem si tak příjemně a bezpečně. Z Marcuse se poslední dobou stával můj komfortní člověk.

Šli jsme pomalu. Mezi námi bylo ticho, nikdo nic neříkal, jen jsme poslouchali přibližující se hudbu. Když v tu chvíli zapípalo oznámení na mém telefonu. Volnou rukou jsem vytáhla mobil ze zadní kapsy u svých džín a zapnula jej. Byly tu dvě zprávy. Co mě však udivilo bylo, že obě jsou od Matta.

Mattie: hon, jak je?

Mattie: chceš se sejít?

„Ty sis píšeš s Mattem?" Marcus mě vytrhl ze čtení zpráv. Jeho tón hlasu se zcela změnil. Mattovo jméno vyplivl jako kus něčeho odporného a ani zbytek věty neřekl zrovna přívětivě.

„Ptá se, jestli nechci jít ven. Asi neví, že jsme tady." odpověděla jsem nezúčastněně. Nechtěla jsem se Marcusem hádat, ani řešit jeho nenávist k Mattovi. Opět. Ale on jen nasupeně procedil: „Aha."

Protočila jsem nad jeho dětinskostí očima. „A ne, dnes jsme si ještě nepsali. Ale jo, občas si píšeme, to se tak totiž mezi přáteli dělá, jestli se ptáš na tohle."

„Jo, přáteli." blonďák si ironicky odfrkl. Zněl tak otráveně, a to ještě před chvílí zářil dobrou náladou.

„Můžeš s tím přestat?" odtáhla jsem se od něj, abych se mu mohla podívat do obličeje. Bránu do duše měl uzamčenou a ne a ne mě pustit dovnitř. Jako by si nasadil tu ledovou masku, kterou jsem tak nenáviděla.

„S čím přesně?" poodstoupil ode mě.

„Přesně s tímhle!" rozhodila jsem rukama. „Chováš se jako idiot! Vyvádíš kvůli esemesce od Matta, jako kdybych já vyváděla pokaždý, co se ty bavíš se Sofií. A ani na to nemáš právo! Stejně tak jako na koukání mi do mobilu přes rameno, mimochodem."

Byla jsem na něj tak rozčílená. Vždy, když to vypadalo, že už to nemůže být lepší, něco se pokazilo. Náš vztah byl jako ta horská dráha.

„Tak promiň, ale prostě nesouhlasím s tím, že se spolu pořád bavíte."

Marcus si zkřížil ruce na prsou, celý se napnul. Měla jsem sto chutí jít k němu a přitulit se k němu. Ale zároveň mě tak strašně vytáčel, byla jsem zmatená ze všech těch pocitů okolo, že mi to akorát přiložilo polínko do ohně.