_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 4 🍀

Marcus

„Haló! Probuď se! Jak se jmenuješ?" nade mnou stála nějaká sestřička.

„Marcus Gunnarsen." „A odkud jsi a kolik ti je?" ptala se namátkově.

„Jsem z Trofosu. Je mi sedmnáct." odpověděl jsem.

„A jaký je měsíc?"

Teď mě napadla jedna blbost. Ale ta sestřička si to prostě zasloužila za ty její pitomý otázky. „Ehm... " podíval jsem se jí upřímně do očí.

„To by se dalo zjistit jediným způsobem." nechápavě se na mě zahleděla. Nejspíš vůbec nechápala, co se děje, takže na tom byla ještě hůř, než já.

„Víte... Když se p-podíváte na..." „Na co?!" teď už jsem se opravdu málem rozesmál, ale nechtěl jsem vypadnout z role.

„Co třeba na kalendář?!" teprve až teď jsem si všiml, že mě celou tu dobu pozoruje doktor, stojící u zdi a Martinus ze svého lůžka. Oba se teď rozesmáli a sestřička naštvaně ustoupila dál.

„Takže, když už jste se oba probudili, tak vám teď řekneme, co s vámi bude, dokud rodiče nepustíme z nemocnice." začal doktor.

***

Isabela

Ještě stále jsem nemohla uvěřit tomu, co mi rodiče včera řekli. Každopádně jsem zjistila, že je mi to vlastně jedno. Teď jsem těm dvěma, co se sem mají nastěhovat, převlékala postele do povlečení pro hosty. Bylo úplně nové, šedé s červeným Ferrari.

Zhruba za půl hodiny by mě měla vyzvednout starší sestra mé kamarádky Riley společně s naší partou. Teď vám popíšu Riley, protože pak budu muset popisovat i ostatní lidi, takže: Riley se k nám do Strendene přistěhovala zhruba před devíti lety. Je o rok mladší - tento rok jí bude šestnáct. Je světlovlasá, celkem roztomilá a má modro zelené oči. Je nižší než já. Už asi třikrát se zklamala ve vztahu. Riley je věčná optimistka, kterou jsem viděla rozzlobenou jen párkrát a velmi vzácně. Člověka s touhle povahou znám jen jednoho, a je to pouze ona. I když ji urazíte, nijak vám to neoplatí a všem pomáhá. Člověk by řekl, že se chová jako jeptiška, ale tak to úplně není. Spíš v každém hledá jen to dobré.

Podívala jsem se na hodiny. Čtvrt na pět. Sakra. Mám jen dvacet minut na to, abych se připravila.

Vyletěla jsem ze sestřina pokoje do toho svého. Otevřela jsem skříňky s oblečením.

Nakonec jsem se rozhodla pro černý crop top se světle modrými džínami.

K tomuto oblečení jsem si nanesla řasenku, která byla jediným líčidlem, co jsem zvládla trpět. Vlasy, které se mi lehce vlnily jsem nechala rozpuštěné a ještě k mému stříbrnému řetízku s lapačem snů, jsem si na krk dala černý obojek s perlou.

Vzala jsem si kabelku a bílou koženou bundu a vydala se ven. Tam už na mě čekalo stříbrné auto a z něj na mě mávaly mé střeštěné kamarádky. Otevřela jsem dveře a posadila se na sedačku dozadu.

„Čau!" pozdravila jsem je všechny. „Ahoj!" „Čus!" oplatily mi pozdrav ostatní. Teď nás tu bylo pět. Riley vepředu, její sestra Tina, která nám dělala řidiče, já, na pravé straně, Kaya na levé a uprostřed Lizzy. Lizzy je moje kamarádka ze základky. Má dlouhé zrzavé kudrnaté vlasy, modro zelené tmavší oči. Je jí sedmnáct, jako mně a Kaye a je o centimetr vyšší než já. Vždycky jsme soutěžily v tom, kdo z nás je vyšší, proto přesně víme naše výšky. Liz byla vždy v naší skupince taková ta lehce výbušná, no hlavně drsná a drzá. Teď na sobě měla tmavé khaki crop top tílko a černé džíny.