_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 16 🍀

Isabela

Sedím a koukám do prázdného papíru. V ruce držím tužku a stále přemýšlím, co nakreslit.

Jsou to už dva dny, co nám sama ředitelka Ærligová přišla vyhlásit třídní soutěž v kreslení a ti co budou nejlepší postoupí do školního kola a potom tři nejlepší do celorepublikového kola.

Já jsem ale měla jeden problém - netušila jsem, co bych měla nakreslit.

Už jsem nakreslila mouchu, déšť, strom a snad všechny možné věci z mého pokoje. Už jsem se začínala cítit zoufalá a to si teprve musím vybrat nějaký předmět.

Jen tak jsem si přemýšlela o různých věcech, až má mysl zabloudila k Marcusovi a tomu, jak jsme se spolu o víkendu málem vyspali. Ani nevím, jestli toho lituji, nelituji a čeho vlastně vůbec lituji. Že jsme se spolu nevyspali, nebo že jsem dovolila tomu abychom se málem vyspali? Sama nevím, a ani se mi nad tím nechce přemýšlet. Ale stejně o tom přemýšlím.

Potřebuji na čerstvý vzduch. Půjdu si sednout na zahradu na skalku s keříky, třeba přijdu na něco tam. Vzala jsem si pro jistotu mobil, kdybych si chtěla něco vyfotit, pak už jenom tužky, papíry, gumu, uhlíky a šla jsem.

Sedím tu už asi půl hodiny a stále ne a ne něco vymyslet. O kus dál přede mnou napravo hráli Mac a Tinus fotbal, a tak jsem je začala pozorovat. Oba byli v těch drdolech skoro k nerozeznání, ale já jsem je stejně rozeznala. Když jsem je tak chvíli pozorovala, dostala jsem nápad. Vzala jsem mobil, vyfotila jsem si něco a ihned jsem začala kreslit jeden moment, který se mi strašně moc líbil. Byl to moment, kdy Marcus vystřelil na Tinuse a zrovna trochu sjížděl po trávě, mezitím, co Tinus skákal nahoru do strany, kam letěl míč.

Celý obrázek se mi líbil. Najednou vedle mě něco zastínilo kus uměle vytvořené skalky. A z druhé strany taky.

„Ty nás maluješ?" zeptal se Martinus. Zakroutila jsem hlavou.

„Kreslím." oba se na mě zaraženě podívali. „Vždyť to říkal." mávla jsem tužkou okolo obrázku. „Malovat je štětcem, kreslení je tužkou." vysvětlila jsem jim to, co už mnoha lidem.

„To je jedno." mávl Tinus rukou. Chtěla jsem protestovat, ale kašlala jsem na to.

„Ale, vypadá to docela dobře, i ty naše pózy." pousmál se Marcus.

„Ale při tom jsi mi dal gól Macu." řekl naoko nabručeně Martinus. Marcus si svého bratra ale nevšímal.

„Uhm, a proč nás kreslíš?" zeptal se.

„Budeme mít soutěž ve škole. Prvně třídní, pak školní a nakonec celorepublikovou. Tak si zkouším, co bych tam v úterý mohla nakreslit. Podle fotky." vysvětlovala jsem.

„Tak to držíme palce." usmál se na mě Tinus a Mac přikývl.

„Díky." oba se vedle mě posadili a sledovali, jak kreslím, dokud Tinus na sucho nepolkl a neřekl : „Ehm, Macu, uklidíš ty brány?"

Marcus se podíval z Tinuse na mě a zpátky. „Uhm, okay." řekl a trochu zaraženě odešel.

Já jsem teď jen čekala, co z Martinuse vypadne.

„Hele, nemluvila jsi teď v poslední době s Riley?" tak tohle jsem nečekala. Věděla jsem, že se teď Tinus a Riley dost baví a že se jí zastal před Jasonem, ale nenapadlo mě že se teď na sebe budou vyptávat mě. Za normálních okolností bych si myslela, že by o sebe měli zájem a tak, ale vím, že Riley si asi teď moc kluka hledat nechce. A podle Martinusovy povahy vím, že ten na ni nic zkoušet nebude.

„Jo, říkala mi i, jak jsi se jí zastal před Jasonem. A že prý teď často jezdíte stejným busem."

„Aha.." bylo vidět, že se Martinus k něčemu odhodlává.

„Um, a nevíš který dny jezdí do hudebky?" zamyslela jsem se.

„Úterky, čtvrtky a ob týden v pátek. Proč?"

„J-jen tak. Dík." tak tohle bylo trochu divné, ale radši to nechám jen tak.

Přiřítil se k nám Marcus s Tinusovým mobilem.

„Vibroval ti mobil, asi ti někdo píše. A před chvílí nám oběma volala Silje. Prý bychom se mohli někdy stavit, Emma se na nás prej už těší. Mohli bychom tam zajít zejtra." obeznámil Marcus svého mladšího bratra. Ten jenom přikývl a s úsměvem zapl svůj mobil.

„Um, kámoš posílá hlasovky, tak já si to jdu někam poslechnout." řekl Martinus a už rychle odcházel.

Teď jsme tu zůstali jen my dva a mou hlavou probleskla vzpomínka na to, co se mezi námi stalo a co se ještě mohlo stát.

„Na co se tě ptal?" zeptal se Mac když se ujistil, že Tinus je už dost daleko. Tím mě okamžitě vytrhl z mých myšlenek.

„Nevím jestli ti to můžu říct." promluvila jsem tajemně.

„Jsem Tinusovo dvojče. Můžu to vědět." řekl Mac a kýval při tom neustále hlavou. Začala jsem kývat nastejno s ním.

„Um, Is, tím, že kýveš hlavou vlastně říkáš jo." stále jsme oba kývali.

„No tak ok. Jenom, víš až ti to řeknu, budu tě muset zabít." držela jsem se, abych nebouchla smíchy.

„Klidně to risknu. Povídej." řekl Mac jako nějaký agent.

„Chtěl se mě jen zeptat na Riley."

„A kvůli tomu mě za chvíli zahrabeš pod kytky?" přikývla jsem. Marcus ohrnul spodní ret.

„Smutnej osud můj." řekl a naklonil se ke mě. Na chvilku jsem ztratila pojem o čase, utápějíc se v Marcusových čokoládkách. Byly tmavé barvy a uvnitř se začal objevovat malinkatý ohňostroj.

Bum - bum! Bum - bum! Bum - bum! Bilo mi srdce celou dobu takhle nahlas a rychle? Doufala jsem, že ne. Horší by bylo, kdyby to Mac uslyšel.

Teď jako bychom si teprve uvědomili, jak blízko jsme. Pomalu jsme se ale od sebe odtáhli, jako bychom snad oba váhali. Pozasmáli jsme se. Snad nad naším chováním?

Poslední dobou mezi námi panovala taková divná atmosféra. Taková trapná. Tak trochu jsme si neměli co říct. A oba jsme věděli, kvůli čemu.

🍀Ahojky!🍀

Tak dneska trošku kratší. 😅

Další taková nudná kapitolka, snad se to příště rozjede. 😏😏
Ale něco mi říká, že jo a to docela dost!

A
taky se rychle běžte podívat na můj profil, kde už se záhadně vykouzlil další příběh. 🧙‍♀️🖤

Potěší like či comment ❤️🍀

So...

🍀_I_LOVE_YOU_GUYS_🍀

AND

HOPE, YA LIKE IT! 😘🍀