_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 75 🍀

Isabela

„Takže, jsi unavená?" zeptal se Mac, když jsme se večer procházeli v přístavišti. Najednou byl tady na kraji města takový klid. Sotva byste tu narazili na davy lidí, které tu byly předtím.

Co tohle bylo za otázku? - říkala jsem si v hlavě. Celý den jsme chodili!

„Ne, vůbec. Vlastně bych si to všechno klidně prošla znova." pokrčila jsem rameny nad Marcusovým nechápavým výrazem. Zasmála jsem se. „Blázníš? Tolik jsem toho nenachodila ani nepamatuju." 

„Já taky ne." přitakal Mac. 

„Ale bylo to fajn." uznali jsme jednohlasně, což bylo docela vtipné. Bylo hezké poslouchat blonďákův tichý smích a do toho ještě tišší šplouchání jemných vlnek o lodi v přístavišti. 

S Marcusem jsme si za dnešní den odnesli nespočet vzpomínek a hlavně náš nový společný zvyk - když jsme měli propletené prsty, tak většinou měl jeden z nás nutkání pohladit bříškem palce hřbet ruky toho druhého. Začal s tím sice Mac, ale já tuto činnost začala opakovat ihned po něm. Bylo to příjemné, hřejivé gesto, které jako by říkalo: „Jsem tady s tebou."  Díky tomu jsem měla pocit bezpečí, a hlavně jsem věděla, že se navzájem vnímáme a na naše spojené ruce jsme nezapomněli. 

A právě to teď Marcus dělal. Se sluníčkovým úsměvem na tváři hladil hřbet mojí ruky. Oči mu jiskřily radostí, odráželo se v nich za obzor zapadající slunce. 

Můj úsměv taky nemizel, ba se dokonce i rozšiřoval. Zopakovala jsem po Macovi pohlazení. A tak se z našeho zvyku stala soutěž, kdo to vydrží déle. Z našich jemných úsměvů se staly soutěživé úšklebky a skončilo to tím, že naše palce do sebe navzájem šťouchaly. Bylo mi jasné, že jsem krčila nos - jako pokaždé, když se na něco soustředím - zuby nehty jsem se snažila tenhle 'palcový souboj' vyhrát. 

Nakonec jsme to však vzdali oba, ale palce jsme nechali u sebe. Místo toho jsme začali pádlovat rukama dopředu a dozadu. Jednou naše ruce vylétly opravdu nahoru, a to jsem musela zalapat po dechu. Způsob, jakým jsme měli propletené prsty a naše palce byly pokrčené, aby se bříšky mohly dotýkat, tvarem připomínal srdce.

Ten výjev se mi vepsal do paměti. Bylo to, jako by někdo zmáčknul spoušť fotoaparátu a místo do souboru uložil obrázek do mé hlavy. Srdce mi začalo vynechávat údery, nejspíš aby nechalo skrz něj proletět malé bílé motýlky do mého břicha. Jako by někdo škrtl zápalkami přímo u mých tváří, jinak by mi určitě tak nehořely. Okolo krku jako by se mi utáhl neviditelný řetěz, zalapala jsem po dechu. To že jsem se kousala do rtu tak, že mi z něj málem tekla krev, a to, jak jsem přestala dýchat, jsem vůbec nevnímala.

Pak jsem však intenzivněji zaznamenala zvuk klapání našich podrážek bot o zem, mě začalo vracet na zem. Mělce jsem se nadechla a dlouze vydechla, okovy okolo mého krku povolily, srdce začalo bušit ve správném rytmu. Jako by se před pár vteřinami nic nestalo.

Jako by toho nebylo málo, Marcus si přes má ramena přehodil ruku, ale přiblížil se tak, abychom naše spojené ruce nerozpojili. To mi přineslo do těla další vlnu tepla, elektřiny, a zvláštního, nepopsatelně nádherného pocitu, který jsem úplně nedokázala vysvětlit, ale byl tak nádherný, návykový a sladký, jemný. Nedokázala jsem to úplně popsat, bylo to jako krásná lehká melodie, kterou začíná harfa s pianem a postupně se připojí celý orchestr. Jako když se pořádá ohňostroj. Nejprve nebe rozsvicují malé světelné jiskřičky, většinou prvně letí jedna. Pak začnou létat další a nakonec je nebe celé pokryté obrovskými obrazci, které barevně rozvicují tmavé nebe.